novinky z knihovny

oblíbené knihy

besedy

KOLEKCE OBLEČENÍ PORG

Všichni žáci, učitelé i rodiče si mohou ve školní knihovně zakoupit oblečení  z kolekce PORG! V nabídce jsou nejen mikiny s kapucí i bez, polokošile, trika s dlouhým i krátkým rukávem, oblíbené černé svetříky, ale i další doplňky s logem naší školy: velká a malá pouzdra., LED svítilny ad. Ceník je k dispozici v knihovně.

NOVÉ PŘÍRUSTKY V KNIHOVNĚ

V posledním týdnu se police v knihovně zaplnily velkým množstvím krásných nových knih. Přijďte se podívat a vybrat si nějaké pěkné čtení – máme novinky pro prvňáčky, starší žáky prvního stupně i gymnazisty.

Těší se na vás Blanka Pravdová a Dana Havlenová

Ke každé knihovně patří také knihovnice či knihovník. V té naší se střídavě setkáváte s Blankou Pravdovou a Danou Havlenovou.

Dana Havlenová vede v PORGu novinářský a mediální kroužek. Protože ji mnozí z vás dosud neměli příležitost poznat, požádala jsem ji, aby se představila návštěvníkům nejen knihovny, ale i webových stránek PORGu Ostrava.                         

Kdo jsem a proč nejsem filolog

Původně jsem se po absolvování Filozofické fakulty Karlovy univerzity měla stát moderní filoložkou.

Co to mělo být? Vlastně ani nevím a myslím, že nejlépe by můj vztah k tomuto úctyhodnému označení mohl charakterizovat názor jedné z postav Vančurova Rozmarného léta: Je-li růžová barvou selečí, pak učenecká šeď je barvou potkanů …

A tak jsem neskončila mezi zaprášenými folianty a kartotéčními lístky, místo toho jsem psala a četla a četla a psala, četla a četla a počítala řádky, dumala nad typografickými pravítky, špígly a vymoženostmi horké sazby. Když se pak v českých redakcích natrvalo usadily počítače, vymýšlela jsem, jak vytvořit funkční regionální mutace dvou českých deníků v čase, kdy tahle disciplína v tuzemsku teprve vznikala. Samo o sobě to bylo úžasné dobrodružství, přesto myslím, že asi nejzajímavější byly v této etapě mého života reportážní cesty na území někdejší Jugoslávie, která se právě vzpamatovávala z válečných konfliktů. V Bělehradu, který se bouřil proti režimu Slobodana Miloševiće, jsem měla možnost poznat řadu úžasných lidí, z nichž někteří se o pár měsíců později stali členy nové, tehdy ještě jugoslávské vlády.

Jak to přišlo aneb Čti mi Damajantí...!

Knihy vždycky patřily k životu naší rodiny. Obkládaly stěny, uložené v knihovnách, putovaly bytem mých rodičů i domy mých dědečků a babiček, jak je právě někdo rozečtené na chvíli odložil, povalovaly se po stolech, stolcích a židlích, mohli jste na ně narazit prakticky kdekoliv – všichni totiž četli nesmírně náruživě, a pokud mohu soudit, zřejmě neustále. A tak jsem měla knih od nejranějšího dětství kolem sebe vždycky dost.

Vím, že dokud jsem sama neuměla číst, nutila jsem kdekoho, aby mi předčítal. Tak jsem se seznámila s Čapkovou Dášeňkou, pohádkami Boženy Němcové (s kouzelnými ilustracemi Karla Svolinského), s Karafiátovými Broučky, ale také s indickou princeznou Damajantí. Tahle ohmataná, tenká knížka, pozoruhodně ilustrovaná Václavem Fialou, mne provázela dětstvím. Ohmatala jsem ji já, protože jsem se jí nemohla nabažit a vůbec jsem netušila, že Damajantí a její manžel Nala jsou hrdiny prastarého indického eposu.

Kterou knížku jsem si sama přečetla jako první, to už si dnes nevzpomenu, ale vím docela určitě, že jsem měla vždycky nadosah Špalíček veršů a pohádek Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky. Dodnes ji považuji za malý poklad - literární i výtvarný. Jako malá jsem četla (a pořád mám ráda) Werichovo Fimfárum. Vůbec byl Werich krásně renesanční člověk a na tom, co dělal, to bylo vidět.

Sinuhet, Claudius a Tichá hrůza

Jako školačka jsem začala brzy číst knížky dospělých, protože "dívčí" literatura mě nebavila a nebavily mě ani foglarovky, ke kterým mám dodnes velmi rezervovaný vztah. Přes jakousi dětskou knížku o objevení Tutanchamonovy hrobky, jejíhož autora jsem zapomněla, jsem se dostala k Egypťanu Sinuhetovi (Mika Waltari). Pak jsem v knihovně svých rodičů odhalila zatracovaného Claudia v románu Roberta Gravese a zhltla oba díly téměř bez přestávky. Další pozoruhodný historický román - Tajný deník čínské císařovny Johana Fabricia - přede mnou dospělí nestačili schovat. Mnozí čtenáři ji tehdy označovali za poněkud choulostivou, ale toho jsem si tehdy vůbec nevšimla. Mne okouzloval kolorit té knihy, mihotání pokladů vzdálené staré Číny, takže jsem vzápětí poněkud barbarsky přeskočila na historické detektivky Roberta van Gulika o případech, které řešil soudce Ti. V mých dětských očích byly ty knihy podobné, teprve po letech jsem byla schopna rozlišit jejich literární úroveň. Ale souběžně jsem objevila také sci-fi a putovala s autory, jako byl Ray Bradbury, A. C. Clark, či Stanislaw Lem, mezi hvězdy. Ale nesmím zapomenout na horory - dodnes doma střežím stařičký soubor pod názvem Tichá hrůza, kde jsou vedle sebe například Ptáci Daphne du Maurier a Zástup Raye Bradburyho – skvělé povídky, které mi asi nikdy nezmizí z paměti, snad proto, že jsem je z tohoto žánru četla jako první.

Přátelé, kteří zůstávají vždycky nadosah

Dodnes obdivuji Tolstého, Dostojevského a Bulgakova, mám ráda anglické i americké klasiky. A doslova sbírám poezii staré Číny, Japonska a Korey, ale i vyprávění tradovaná v těchto částech světa po staletí. Proč? Snad mne okouzluje jejich imaginace, poslední dobou mne totiž zajímá především magický realismus (třeba G. G. Márquez).  

Četla jsem vždycky hodně, někdy možná až moc. A v určité fázi z mého života beletrie úplně zmizela, neměla jsem na ni čas. Knih jsem se ale nikdy nedokázala vzdát. Patří ke mně, a tak se mnou putují a stěhují se se mnou z města do města. Bez nich by něco velmi podstatného v mém životě chybělo - když jsem byla dítě, okouzlovaly mne a přinášely mi zážitky, které bych reálně nemohla zažívat. Dnes vím, že mne jejich četba vždycky inspirovala a že byla a je svým způsobem léčivá. Jsou tu pořád se mnou, stačí jen natáhnout ruku.

Na stránkách PORGovské knihovny vás seznamujeme nejen s knihami, ale i s lidmi, kteří je mají rádi.

 Zeptali jsme se proto Katky Kuchnové, třídní učitelky 2. třídy, na které knížky ráda vzpomíná a co četla v poslední době.

Své dětství mám spojeno s úžasnou velkou rodinou, s babičkou, která žila v domku se zahradou a s večery u pohádkových knížek. Mám mladší sestru a naši rodiče se střídávali v tom, kdo nám bude číst. Když jsem se naučila psát, vyrobila jsem „losovací zařízení“, ze kterého jsme s mojí sestřičkou tahaly lístky, která z nás bude vybírat, z jaké knížky se budeme ten večer předčítat.

Pamatuji si z dětství první společně přečtenou knížku ve školních lavicích – Honzíkovu cestu od Bohumila Říhy. Vím, že jsem četla Babičku od Boženy Němcové, ve které jsem někdy viděla i tu svou babičku, rodačku ze Slovenska. Slýchala jsem pohádkové příběhy z Ruska z knihy Krása nesmírná, krásné české pohádky od Františka Hrubína, ale ráda vzpomínám i na knížky o dvou sestrách, které žily na vesnici a jejich příběhy provázelo úžasné nářečí. Jde o příběhy Gabry a Málinky od Amálie Kutinové. Jejich sesterské zážitky mě velmi bavily.

V posledním roce jsem přečetla snad jedním dechem tři tituly Dana Browna – Šifru Mistra Leonarda, Pavučinu lží a Digitální pevnost. Nemám oblíbeného autora, často dám na doporučení a tip lidí, které znám a oni znají mě.

 Oslovili jsme proto i paní učitelku KATEŘINU KOMÁRKOVOU, která učí na naší škole anglický jazyk a workshopy, a požádali ji, aby nám napsala něco o svých oblíbených knihách. Více ZDE

Jaký má vztah ke knihám, jsme se zeptali i pana učitele Aleše Bohanuse, třídního 3. třídy.

Od dětství jsem byl vášnivý čtenář. Prošel jsem érou Honzíkovy cesty, Čtyřlístků i Rychlých šípů. Poté jsem – snad jako všichni chlapci mého věku – propadl foglarovkám a mayovkám. Prostě typický kluk. V dospělosti mě upoutal román severoamerického autora Kena Eltona Keseyho Vyhoďme ho z kola ven nebo psychologický román Sophiina volba od Williama Styrona. Čtu velmi rád a přečtu si vlastně cokoli, co mě zaujme nebo co mi někdo doporučí. Vzhledem k t tomu, že vychovávám děti (a nejen ty své), chystám se přečíst si knihu Líný rodič od Toma Hodgkisona, neboť mě nadchla autorova filozofie.

Kompletní přehled zde

Jak se dělají knihy aneb Jan Becher, ostravský knihkupec

Předsádka, ořízka, přebal, patitul… Že nevíte, o čem je řeč? Zeptejte se na tyto pojmy studentů a žáků, kteří se ve středu 23. 11. 2011 zúčastnili besedy s majitelem známého ostravského knihkupectví Librex, panem Janem Becherem. Rádi vám je objasní.

Pan Becher nám osvětlil řadu pojmů, ale především nás poutavě provedl dlouhým procesem vzniku knihy – od okamžiku, kdy se v hlavě spisovatele zrodí nápad až po onu chvíli, kdy knihu přečtenou odložíme s pocitem škoda, že už skončila.

I v průběhu této besedy žáci kladli řadu zvídavých otázek, které našeho návštěvníka přesvědčily o tom, že knížky a všechno kolem nich děti z PORGu opravdu zajímají. Příjemnou atmosféru se pokusil zachytit i náš fotoreportér Matěj Míček ze sekundy.