časopis vydávaný studenty
Prvního obnoveného reálného gymnázia
Milí čtenáři,
zrovna když píšu tento úvodník, míhají se ve tmě za okénkem letadla, ve kterém sedím, zvláštní oranžové obrazce. Jsou jako rozeseté body sdružené do prasklin, kterými prosvítá láva. Tektonické pláty pomalu plují a v nepostřehnutelných nárazech občas magma vzplane a chvíli sálá na povrchu. Za tyto obrazce jsou zodpovědní ohniví elementálští uličníci, kteří se pomalu skláněli a s nozdrami rozšířenými juchavým vzrušením systematicky vyškrabávali do tenkých plátů něco jako cestičky a různé sprosté piktogramy. Co vyškrabali, to snědli, jako malé děti vyzobávající holuby z nosu.
Zpět, byla to skvělá zkušenost připravovat pro vás, čtenáře, dvě vydání tohoto našeho školního rodinného stříbra. Porodní bolesti tohoto
čísla byly obzvlášť velké a to zvlášť z mé strany. Doufám, že příští šéfredaktor nabitý energií zdravě maniodepresivního cholerika to bude tlačit trochu rychleji. Snad bude v sobě mít ten ohnivý, prométheovský princip, to prosvítající magma, které mi připomínají svítící města viděná z letadla. Nebo to snad bude zakořeněný Golem – tvrdě pracující opora, vlhké dítě klidně všeobjímající, nebo třeba vzletný orel, z výše přesně vyhodnocující i to nejmenší? Možná i něco od každého.
Z výše na věci z okénka teď hledím já a vždycky jsem hleděl – tak to bylo zábavné. Správný postmodernista by se ale nezeptal, jak moc to bavilo mě, ale kolik lidí to bavilo. To já ale nevím, snad to bavilo i vás. Děkuji za účast, letím zas někam dál.
Vojtěch Witzany