článek z PORGazeenu 42
Sympatičtí atentátníci
Jana Luhanová
Šestnáctého ledna roku 2006 se na rudých kobercích hotelu The Beverly Hilton sešlo na pětačtyřicet filmových celebrit upnutých do svátečních rouch. Pátého září roku 1972 se několik mužů v teplákových soupravách přehouplo přes dráty oddělující město Mnichov od olympijské vesničky. O třicet let později běhá po Palestině Hany Abu-Assad s velkou, těžko přenosnou kamerou. V roce 2006 má premiéru nový film Stevena Spielberga Mnichov. Šestnáctého ledna 2006 se Spielberg s Abu-Assadem potkávají v The Beverly Hilton. Ten večer probíhá slavnostní předání Zlatých glóbů. Mnichov nominace nepromění, Paradise Now (Ráj hned teď) Abu-Assada získá cenu za nejlepší cizojazyčný film. Jazykem, kterým se ve filmu mluví je arabština, a kromě ní bomby opásané kolem těla, pochyby, bezmoc a zatvrzení. Film Paradise Now je příběhem dvou palestinských chlapců, kteří jsou vybráni, aby spáchali sebevražedný atentát. Divák, kterému je dáno poznat jejich předchozí každodenní život, a tedy se s nimi ztotožnit, se víc strachuje právě o ně než o případné izraelské oběti.
O filmu Paradise Now se přes jeho úspěch příliš nemluví. Jednou z reakcí je krátká zpráva z katolického věstníku Res Claritas, jenž se k filmu staví kriticky: "Cena byla udělena v den, kdy se v Netaniji odpálil palestinský sebevražedný útočník a vzal s sebou šest nevinných životů, nemluvě o počtu raněných. Film líčí přípravy dvou teroristů, vylíčených jako sympatičtí chlapíci. Osudu obětí není věnována pozornost." Jerusalem Post napsal: "Paradise Now nepokrytě zlidšťuje masové vrahy v očích nejširší veřejnosti. Ti, kdo takovýto film zahrnují cenami, by měli zvážit, zda by volili stejně, kdyby obětí byl jejich národ nebo jejich rodiny." Podobně podrážděné byly reakce na Spielbergův Mnichov, pojednávající o pomstychtivém lovu izraelského Mosadu na vůdce palestinských teroristů. Izraelský diplomat v Los Angeles nazval tento film "povrchním, domýšlivým, se sporným poselstvím".
Nehledě na to, že "povrchní" a "sporné poselství" jaksi nejdou dohromady, je důležité se pozastavit nad tím, proč je poslední slovní spojení vnímáno jako negativní. Nic pravdivějšího než "sporné poselství" přece ani chtít nemůžeme. Sám život je sporný. Pokud by nebyl, izraelsko-palestinský konflikt by se rychle sám vyřešil, jeden názor by převážil a zvítězil silou svých argumentů ve většině myslí. Pokud si izraelský diplomat na tuto spornost stěžuje, jako by se přiznal k dětské ješitnosti a omezenému pohledu: "Jenom já mám pravdu!" Stejně je na tom katolický věstník, argumentující skutečným útokem, odehrávajícím se v den premiéry. Pokud nechceme jednat stejně jako palestinští sebevražední atentátníci a řešit spor vybitím druhé strany, musíme pochopit mentalitu takových lidí. Paradise Now není samozřejmě úplným psychologickým rozřešením hádanky, ale může napomoci přinejmenším právě tak, že vzbudí v lidech sympatie k atentátníkům, diváci na ně nebudou pohlížet jenom jako na chodící bomby, ale jako na zoufalé lidi s vlastním příběhem a toto usouvztažnění pak může pomoci v jednání s nimi. Není zvláštní, že si zrovna katolický zpravodaj stěžuje na film, snažící se o pochopení určitého druhu člověka? Není zásadou katolictví láska k bližnímu?
Může se zdát, že klademe na Izraelce příliš velké požadavky. Žijí pod neustálou hrozbou útoků a ještě mají ovládnout svůj hněv a vycházet Palestincům vstříc? Ano, protože něco podobného chtějí oni po nich. Palestinci vyrůstají ve světě, kde je Izrael synonymem pro zlo. Odhlédněme od spekulací, nakolik má kdo pravdu, jisté je, že vystoupit ze systému myšlení, v kterém člověk vyrůstá a žije, je téměř nemožné. Chce-li to Izrael po Palestině - a, věru, není se co divit - musí jí nejprve podat pomocnou ruku.