článek z PORGazeenu 42
Léto v zimě
Aleš Roleček
Právě jsem do velké skleněné konvice nalil vařící vodu. Právě v této chvíli pozorně sleduji zázrak vzkříšení. A právě jsem sňal "záklopku léta", onu pečeť, jež dosud bránila vůním prodrat se z nitra konvice. Právě se stal zázrak! Všichni svatí a světice boží, všichni proroci, mučedníci, panny, vdovy i kůry andělské mi to dosvědčí. Stal se zázrak!
Ach! Zajisté! Ptáte se, jaká podivuhodná alchymistická transmutace probíhá na mém laboratorním stole? Spojil se snad červený lev se žlutým drakem?
Nic takového. Nejsem alchymista, jsem pouze člověk se starou zpustlou zahradou. Jistě, už to je zázrak, nemyslím samozřejmě sám sebe, ale onu již zmíněnou zahradu.
Není snadné něco takového vytvořit, protože se musíte každého tvoření vlastně vzdát. A to, co musíte udělat, se dělá-nedělá jen velice, velice nesnadno. Tiché, trpělivé a odevzdané čekání. Nic více a nic méně. Možná celé generace anebo nikdy. Možná jste odsouzeni k anglickému trávníku, pravidelným záhonům, zahradě bez mšic a s růžemi tak velkokvětými, že už ani nevoní.
Ale občas se někdy někde najde kouštíček zapomenutý, zcela malý fragment zahrady rajské, omrvinka ztracené blaženosti, a my budeme do něj pozváni k účasti na bytí vpravdě zázračném.
Zázračné jsou prastaré jabloně, celé ztlustle boulovaté. Na jaře růžově rozkvetou, ale svými drobnými jablíčky už budou živit pouze tajemné lesní lilie, které rostou v jejich stínu. Veliký ořešák a hrušeň sevřená náručí břečťanu. Stromy to rozpukané a děravé. Obydlí překrásných, důstojných, jantarově zbarvených sršňů. Kdo vůči nim uplatňuje patero konfuciánských vztahů, nenalezne sousedů pokojnějších. Tráva vysoká a čeleď okoličnatých hojná, pro hmyzí hody štědře uchystaná. Požehnaná zahrada plevely a bzukotem oplývající. Zázrak nad zázraky.
Tu a tam ještě vyžilá pivoňka purpurově prokvete někde na okraji kapradin, které obsadily nejstinnější kouty. Poruší tak tlumený soulad barev, ale jen dokud nebude zcela pohlcena rychle se rozrůstající svídou.
Koho ještě zmínit z obyvatelů tohoto ráje? Snad zbytek hustých keřových růží, mechových stolístek prorůstajících kameny rozvalené terasy, které kvetou tak krátce a voní, až když uschnou, že jim nikdo nevyčítá, že pocházejí z oněch "lepších časů" záhonů a cestiček. O těch možná někdy příště.
My pohlédneme tam k tomu plotu, do temně zeleného houští špicholáků téměř neprostupných. Listů smaragdových, pilovitých, lichozpeřených a květů okřínových, krupičných, smetanově pobledlých a ztěžkle vonných.
Host převzácný i častý. A třebas v zahradách serailu sultána babylonského ho nenajdeš, v koutě rumištním spočine rád. Host vyháněný odevšad. A přece, koho navštíví, měl by se slovy "Nejsem hoden" pokleknout.
A zajisté již každý poznal, o kom se zde píše. Je to bez. Černý bez. Ten, který rozkvétá na počátku léta a v horkých slunečných dnech zaplavuje zahradu táhlou, lehce medově zatuchlou vůní starých barokních lékáren. Již pouhý pohled na něj léčí, co teprve jeho květ či plod. S pokorou a bázní se přibližuji k tomuto posvátnu. Jako bych se dotýkal nefritových přívěsků na šatu císaře Šuna, trhám květy a recituji posvátné mantry a zdvořilé omluvy: ÓM. Vznešený ctihodný Pane a Příteli. ÓM. Strpte, prosím, tuto nehoráznost, jíž vás zraňuji. Obřad je skončen, obřadník pozpátku ustupuje a spěchá sušit.
A pak přichází zima a zásluhy léta přinesou své karmické plody. Blažený, kdo netrýznil zem, požehnaný, kdo nechával vše růst, ať se raduje, kdo přijímal odjinud vyháněné hosty, jeho odměna je stonásobná, jeho radosti tisíceré a nepopsatelné. Popišme si tedy alespoň jednu z nich.
Právě jsem do velké skleněné konvice nalil vařící vodu na usušené bezové květy, ty tichounce vykřiknou a pak ožijí tím, jak naposledy rozkvetou a vydají vůni. Prstíky nejkřehčích krásek z čínských románů nebyly tak jemné a průsvitné jako tyto lodyhy napité horkou vodou, barvy zlatavé, vůně nebeské, vůně léta. Léto v jediném doušku. Host létodárný nás navštívil, ač toho nejsme hodni. A to je zázrak.