článek z PORGazeenu 43
Roští nesmrtelné
Aleš Roleček
V bělostné zimě pod temně, zamodrale, až zeleně šedým nebem se vracejí lovci domů. Ještě jsou na kopci nad vesnicí. Na horizontu ostré vrcholky zasněžených skal a pod nim několik domků, kostelík a zamrzlý rybník, na kterém ještě hrají děti, ačkoliv se stmívá a brzy bude tma. Lovci i psi jen těžce postupují hlubokým sněhem, vyplaší černého ptáka a ten odlétá. V popředí několik stromů a dole u rybníka staré hlavaté vrby vystřelují své ostré proutí kolem sebe, do zimní oblohy i bílých střech okolních stavení, vytvářejíce tak podivuhodné efekty v podobě tušových čar. U cihlové hospody spalují roští, ale je to jen malý teple oranžový bod ve výjevu, který jinak celý svírá sinavá zima.
A přece je ještě něco na této scenérii. Na samém jejím okraji a v samém středu trčí zpod těžkého sněhu několik trnitých šlahounů šípkového keře. Nic víc, ale také nic méně. Ty okrově zbarvené větvičky, těch několik pozůstalých lístků a špendlíkových trnů. Roští jen tak ze sněhu vykukující.
Šlahouny jako by jen tak rozhozeny na bílé ploše, to je něco, co se odedávna umělo v Číně, ale obraz Lovci ve sněhu, na který se díváme, byl namalován Pietrem Bruegelem v Nizozemí roku 1565. V době dosti strašné na to, aby se zobrazovala témata stejně děsivá. Evropa je rozčtvrcená na kusy náboženskými válkami. Zde už každý bojuje s každým a nenávist prochází napříč i rodinami. A každá ze stran je přesvědčena, že bojuje o ty nejvýznamnější a největší věci a ideály a zuřivě ničí vše, co je jejím protivníkům posvátné. V jediném týdnu byla zničena všechna umělecká díla z velkých chrámu i zapadlých kostelů. Rozsekány sochy, obrazy spáleny, ale před tím ještě potupeny tím, že světcům, jež zobrazovaly, byly vypíchány oči.
Následovaly tresty a popravy, věšelo se a upalovalo, a co dříve obrazům, nyní se dělo obrazoborcům.
A přesto v těchto chvílích někdo někde soustředěně maluje stromy, ptáky, vykresluje struktury větví, zimní nebe a sníh. Ale ne jako to dělali jeho slavní předchůdci Eyck či Memling. Není to tak jako dříve, kdy se každý detail, každá třísečka vylomená a každý lísteček upadlý vykresloval s takovou pečlivostí a věrností, že chcete-li si prohlédnout, musíte si vzít lupu. Zcela jinak je zde naloženo se zobrazením světa. Není to mistrovství postižení nejmenšího detailu, ale vnitřní pochopení podstaty zobrazovaného.
Chceš namalovat bambus - staň se bambusem, říká čínský mistr Okurka. Vstup do věci samé a můžeš ji namalovat zevnitř, ne jenom její povrch. Kdo se ztotožní s havranem, je sám černý a může létat.
A toho bylo dosaženo zde. Venku zuří bouře a někdo jen několika tahy svého štětce ztiší běsnění lidského živlu. Trní do červena spálené mrazem kreslí na bělostném sněhu nesmrtelné znaky toho, co nemůže nikdy ustat. Donutí nás se zastavit a ztotožnit se z přírodou nikdy neumírající.
Ale třeba je to úplně jinak a zima je obrazem oné těžké a kruté doby. Třeba je to šípkové roští symbolem utrpení a prolité krve a lovci sami ubohé oběti lovu. A možná ještě jinak, v druhém a třetím plánu, anebo je to všechno dohromady. Smíšeno k podivu věčnému tázání. Kdo ví?
A kdo by to vše chtěl vidět na vlastní oči, nemusí nikam daleko, Bruegelův obraz mají v nedaleké Vídni.
(Bruegelův obraz Lovci ve sněhu najdete např. na adrese: www.ibiblio.org/wm/paint/auth/bruegel)