článek z PORGazeenu 43
Stříbrný společník podle současných trendů
Adam Pospíšil
Když jsme na konci minulého století začali potkávat lidi, především školáky, kteří, odhalivše úsměvem svůj chrup, oslnili okolí lesknoucím se kovem zářícím z jejich ústní dutiny, někteří konzervativněji založení se možná nad oním novým módním doplňkem pohoršovali. Jako kdyby nezbedné mládeži nestačil piercing a jiné nesmysly zohyzďující krásná mladá těla. Za tu dobu jsme si však již zvykli na spolužáky či kolegy, jimž se, stejně jako mně minulý týden, nevyhnul tento výdobytek moderní medicíny - nalepovací rovnátka neboli zámečky.
Ačkoliv se bezpochyby jedná o daleko praktičtější záležitost, než byly ortodontické aparáty předchozí generace, rozhodně nejde o atrakci, kterou byste dětem, kteří jsou hlavní cílovou skupinou pacientů, nechali nainstalovat jako vánoční dárek. Je totiž alespoň podle obav budoucích pacientů spojena s mnoha nepříjemnostmi, a to nejen v prvních dnech po nasazení. Já osobně jsem ve svých předléčebných úvahách vycházel ze tří hlavních bodů: že budu sice vypadat směšně, ale zato budu šišlat a na trubku hrát jako začátečník.
Po prvním týdnu mohu z vlastní zkušenosti říci, že kovové zařízení v ústech v podstatě přestanete vnímat, pokud se soustředíte na něco jiného, a mnohé obavy alespoň částečně vezmou za své. Samozřejmě se nesnažím distancovat od myšlenek, jež se mi honily hlavou v prvních hodinách a dnech společného soužití, kdy jsem si stěžoval na tlak v ústech a neschopnost pořádně skousnout při prvním pokusu o zahnání hladu dobrou večeří a přemýšlel - samozřejmě ve snaze ospravedlnit své rozhořčení a neochotu se přizpůsobit novému doplnění svého vzezření -, zda nejde spíše o zhýčkanost moderní společnosti, snažící se navzdory přírodě, aby každý byl bezchybný a rovný, a zda by nám Bůh rovnou nenechal narůst zuby rovně, kdyby si jejich dokonalost přál. Jak na uklidněnou poznamenala paní doktorka, když poprvé spatřila mé zanedbané zuby, jejichž léčba byla neustále odkládána a zapomínána a jejichž stav byl označen za hodný čtyřicátníka, ožením se pravděpodobně i bez dokonalého vnitřku ústní dutiny.
Moje obava ohledně oslabení rétorické zdatnosti se ukázala býti přehnanou, avšak horší to zřejmě bude s hrou na trubku. Dechové nástroje se díky rovnátkům dostaly do odborných materiálů mediků a již je k dispozici mnoho rad, jak hru umožnit, aniž by se o ostré kovové zámečky zevnitř odřely rty, které jsou při hře tlačeny k zubům nátrubkem. Doufám, že to například pomocí vosku zaoblujícího ostré hrany bude realizovatelné, avšak to se ukáže až po delší době skutečného provozu a bez komplikací se to jistě neobejde. Těžko se s takovými opatřeními zvýší frekvence cvičení, stejně jako rozsah.
Právě s tím asi nejvíce souvisí ta zřejmě nejnepříjemnější stránka léčby - doba trvání. Představa jednoho a půl až dvou let ve společnosti rovnátek nepůsobí zrovna lákavě, neboť je nutné veškeré nepříjemnosti uvažovat v tomto časovém úseku. To nepůsobí příliš motivujícím způsobem a posunuje konec téměř do nedohledna. Tím více je třeba se s novým společníkem sžít a rozumět si.
Co se týče podoby mých rovnátek, zůstal jsem konzervativní a nechal si zámečky zpevnit tradičními šedivými gumičkami. Pro zájemce je ale k dispozici několik barev a není nepředstavitelné, že jde s designem a estetickou stránkou věci provést nejeden experiment, například instalací blikajícího drátku, což je ale opravdu spíše záležitost pro fajnšmekry. Kdo ví - při pohledu na všemožné nesmysly, jimiž se umělci zabývají -, zda nebude vytvořen nový umělecký obor.
Na náladě člověku příliš nepřidá, když si uvědomí, že většina spolužáků má již tuto terapii za sebou a nyní ho mohou jako opožděného zelenáče zkušeně poučovat. Ač je nyní ještě brzy formulovat konečné hodnocení, kdo ví, zda se však za onen rok a půl či dva vůbec budu ochoten nové součásti své identity v podobě stříbrných rovnátek vzdát.