článek z PORGazeenu 43
"V každém dítěti je skryto dospělé hovado" (S básníkem Ivanem Wernischem o životě, hospodě, tankánech a počítačových hrách)
Oskar Placák
Ivane, začnu rozhovor tak, jak ho obvykle začíná můj strýc: kdy, kde a komu ses narodil?
Nasadil sis laťku vysoko, tvůj strýc je velký vzor, znamenitý novinář, jeden z nejlepších, které tu v téhle prázdné a jalové době máme. Nuže: budeš se divit. Narodil jsem se tatínkovi a mamince, a stalo se to 18. června 1942 v hlavním městě Protektorátu Čechy a Morava.
Můžeš mi něco povědět víc o svých rodičích? Kdo byli, kde se seznámili?
Kde se mí rodičové seznámili, to nevím, nezeptal jsem se jich na to nikdy a oni o sobě mluvili neradi. Zřejmě se potkali někde na plese - to bylo tenkrát obvyklé, mladé dívky do hospod nechodily, neslušelo se to. A moje maminka měla přísné vychování, děda byl z rakousko-uherské školy. A neznal slitování. Když oznámila, že se zamilovala a její chlapec je ještě ke všemu německé národnosti, milý dědek, starý vlastenec, se rozlítil a vyhnal ji z domu. Usmířili se, až když jsem se narodil já.
Jaký jsi byl jako malý kluk? Chodil jsi jako ostatní na pivo nebo jsi byl někde zalezlý v ústraní?
Zpočátku jsem byl spíš samotář, seděl jsem doma a četl knížky - měl jsem jich hodně, protože ten můj již zmíněný dědeček byl knihovníkem Národního muzea. No a pak, když mi bylo tak čtrnáct, jsem knížky nechal knížkama a začal vytloukat hospody. Tam jsem si tedy našel kamarády! To byla škola!
O čem jste se ve čtrnácti v hospodě bavili? Přeci jenom byla jiná doba, a tak se nemohlo řešit to, co dneska.
Musím říct, že si to už moc nepamatuju, ale tak bych si myslel, že jsme se bavili o holkách. Už nám bylo čtrnáct, o čem jiném bychom se taky bavili. Ale na druhou stranu jsme se už začali zajímat o umění. Je to asi trochu směšný, ale dokonce jsme začali objevovat moderní umění. Ale nezapomínej, že to byly padesátý léta. Neměli jsme žádný možnosti jako ty. Museli jsme to všechno těžce hledat.
Pamatuješ si na někoho z té doby? Ať už to byli oni autoři moderního umění nebo kamarádi, se kterými jsi je objevoval?
To jsou možná stovky jmen. Z kamarádů to byl malíř Josef Pavlíček, který skončil na Smíchově v divadle jako kulisák. Podle mě je to velká škoda, protože to byl jeden z nejzajímavějších lidí, co jsem kdy potkal. Pak to byl Jarda Hladkej, což je dneska slavnej sochař. Potom ještě několik dalších, ale tihle dva byli nejdůležitější. Samozřejmě že jsme se občas ožrali a váleli na podlaze. To už šlo potom umění stranou. (směje se)
Co jsi studoval za školu? Byl jsi vzorný chlapec?
Studoval jsem, tedy měl jsem studovat, ale já na to kašlal (směje se), na vyšší průmyslové škole keramické v Karlových Varech. Měl se ze mě stát keramický výtvarník.
Jak jsi vnímal válečné období? Byl někdo z tvého blízkého okolí deportován?
Za války jsem byl ještě moc malý na to, abych něco pořádně vnímal. Vzpomínám si jenom na nálety a na letecké poplachy. To bylo úžasné světelné a zvukové divadlo! Do našeho domu, bydleli jsme v Břevnově, se trefil kotlář, to byla menší letadla specializovaná na přepady železničních transportů. Deportován asi nikdo nebyl, ale pár příbuzných skončilo v kriminále. Nejvíc to z naší rodiny odskákal můj táta - musel na frontu jako německý voják, byl dvakrát těžce raněn, naposled v Itálii, a to málem umřel. Ale stačil se z toho vylízat a ještě pak v Bavorsku padnout do amerického zajetí.
Byl jsi na vojně?
Na vojně jsem byl hodně dlouho. Nastupoval jsem dřív, za takzvané kubánské krize, a pak nás nechtěli pustit domů, protože byla vyhlášena bojová pohotovost prvního stupně kvůli berlínské krizi. Sloužil jsem u tankistů neboli tankánů, jak se tankistům tenkrát říkalo a možná říká dodnes. Byly to nejhorší léta mýho života. Byla pořád pohotovost a čekali jsme,
že vypukne válka. Vzpomínám si, že nás tenkrát zavolali do toho kinosálu, kde byl člověk, který nám řekl, že na druhý straně, kde stojí Němci a Američani, jsou stejný kreténi jako my. Kdybych se do těch let měl vrátit, tak bych si radši hodil mašli.
Co bylo dál? Pracoval jsi někde?
Měl jsem tak dvacet, možná ještě víc různých zaměstnání. Nejdéle jsem byl kulisákem ve Stavovském divadle a potom dělníkem na stavbě pražského metra. Po roce 1989 jsem byl redaktorem Literárních novin. Všecko to stálo za pendrek, včetně toho redaktorství.
Jak ses vlastně dostal ke spisovatelství? Měl jsi už jako malý nadání, nebo jsi na to přišel až postupem času?
Spisovatelství není věc nadání, musí k tomu být vůle. Já začal básnit jen tak sám sobě pro radost, bylo mi zrovna třináct nebo čtrnáct, ale velmi brzy jsem si tím začal přivydělávat. Žádná sláva. Myslím, že talentu jsem moc nepobral, ale ty peníze se mi hodily. Byl to omyl. Žít jako básník, to znamená být chudý. Stará známá pravda - jenomže já byl tenkrát pitomej, a to jsem i teď, píšu jen ze zvyku a nic z toho nemám, jen občas trapný pocit.
Vyhovoval by ti život chudého spisovatele, nebo bys radši okusil pocity spisovatele píšícího bestsellery? Myslíš, že jediný důvod, proč tu vlastně u nás nikdo takový není, je pouze v penězích? Myslím v měřítku, jako je třeba Rowlingová.
Myslím si, že Rowlingová je jenom o penězích. Je to sice líbivý a chytlavý, ale v podstatě je to špatná literatura. Umět psát pro peníze je hodně těžký, ale já bych to umět nechtěl. U nás jsou sice taky úspěšní spisovatelé, ale do měřítek, jako je ona, se asi nikdy nedostanou.
Kterého vlastního díla si vážíš nejvíc? Bral sis příklady z jiných?
Z toho, co jsem napsal, si vlastně nepovažuji nic. Záleží mi vždycky na tom, co právě píšu, a když už je to venku, vytištěno, jako by to ani nebylo mé dílo.
To víš, že jsem kdekoho napodoboval, kdeco jsem vykradl: byl by to dlouhý seznam hříchů.
A jak to bylo v šedesátých letech? Jaký jsi měl vztah k undergroundové společnosti?
Underground mě vždycky štval, v šedesátých i v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale, chtě nechtě, pořád jsem k němu nějak patřil.
Ale s lidma, jako je třeba Magor, Bondy, Topol, ses přeci stýkal pravidelně, ne? A ti přece k undergroundu neodmyslitelně patřili.
Jo, stýkal jsem se s nima hodně. Byla to spousta prima kluků a holek, ale ve výsledku mě štvali. Nemám rád davovou hysterii, kterou ten underground vždycky zaváněl.
Můžeš mi prozradit některé oblíbené spisovatele? Jak třeba vnímáš Tolkiena?
Každou chvíli se mi líbí něco jiného. Z Tolkiena mám nejradši Cestu tam a zase zpátky.
Co si myslíš o dnešní generaci mládeže? Svírá se ti ruka v pěst, když je vidíš, nebo nad tím mávneš rukou?
Mládež je pořád stejná. To je v pořádku. Malér je v tom, že z každého dítěte se nakonec stane dospělý. Jak jsem to kdesi už řekl: V každém dítěti je skryto dospělé hovado.
A máš nějaké?
Dětí mám víc než dost. Řekněme pět.
Přečtou si radši knížku, nebo pustí počítač a hrají hry?
Ty nejmladší děti moc nečtou. A já je k tomu nenutím. To se ví, že sedí u počítače.
Ale ty s nimi ty počítačové hry přeci hraješ. Máš nějakou oblíbenou? Neinspirovala tě nějaká k napsaní básně?
Mám nejradši erpégéčka nebo budovací strategie. Baví mě to a hlavně zajímá. Nejradši mám ty starý, který jsou ještě izometrický. Jinak hry mě samozřejmě taky inspirovaly k psaní.
V jedný básni mám citáty z Falloutu, který jsou dost nápadný. Ale zatím to nikdo neobjevil.
Budeš letos někoho volit?
Volit nebudu. A neplatí na mě námitka, že tím dávám hlas komunistům. Nevím, kdo je tady větší zlo, a vlastně už mi to je jedno.
A co situace v arabských zemích? Myslíš, že se to tam uklidní, nebo se bude napětí ještě stupňovat?
Islám je možná budoucnost světa. V něčem horší, v něčem lepší.
A co konec světa? Přemýšlíš někdy nad rokem 2050, kdy má podle odhadů dojít ropa a některé další suroviny?
Konec světa? Někdy mám pocit, že už dávno byl. Jen si toho nevšimli novináři, a tak žije lidstvo pořád dál, a bude žít, dokud mu někdo dost důrazně neřekne, že už je konec.
Básník Ivan Wernisch se narodil 18. června 1942 v Praze. Publikoval na dvě desítky básnických sbírek (např. Zimohrádek /1965/, Loutky /1970/, Doupě latinářů /1992/, Hlava na stole /2005/), překládá (P. Klee, P. van Ostaien, H. Sachs, A. P. Čechov ad.), k vydání připravil antologie z tvorby "zapomenutých" autorů (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl /2000/, Píseň o nosu /2005/), řada jeho básnických textů byla zhudebněna (Plastic People of the Universe, M. Chadima, P. Skoumal, C & K Vocal ad.), některé zfilmovány (A. Klimt).