článek z PORGazeenu 44
Říct jen "dobrou" nestačí
Anna Budínská - kvinta
Ač si to mnohdy nepřiznáme, nějakou tu úchylku máme každý. Ta moje sice není ani sexuálního, ani rasistického rázu, přesto se za ni stydím a psaní těchto řádků mě zneklidňuje. Jednak z důvodu, že jsem ještě nikdy o tom s nikým nemluvila, a také proto, že nejsem ráda terčem posměchu, jehož brzký příchod očekávám.
A co že je to, o čem tak dlouho mluvím a čemu nemůžu přijít na jméno? Je to vlastně jen pověrčivost. Záleží ale, v jaké míře. Ta moje už je jen těžko tolerovatelná. Nejenže si dávám pozor na to, abych nebyla podmetena - kvůli vdavkám, abych si nesedala k rohu stolu - kvůli zlé tchýni nebo abych zaklepala na dřevo poté, co nechci něco zakřiknout, ale ještě třeba po předčasné pochvale mi okamžitě kdosi v hlavě začne donekonečna omílat: Nechval dne před večerem a neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
Teď už máme za sebou všechny mé normální znaky pověrčivosti, která je v malé černokočičí a třináctkopáteční míře snad v každém. Pak mám ještě jiné, které jsem si sama vytvořila. Ty jsou důležitější. Sice nevím, co by se stalo, kdybych je nesplnila, ale radši to neriskuji.
Už jen můj naprosto průměrný den zahrnuje spousty povinností, které řeším s absolutní samozřejmostí. Když jsem si tak svůj den probírala, na první věc jsem narazila při odchodu z domu. Vždycky když odcházím z domu (třebaže poslední), zavolám sudý počet AHOJ (většinou dvakrát, ale při návratech pro zapomenuté věci se občas stane, že i šestkrát) a lichým počtem zabouchnu dveře. Vždycky když nezavřu napoprvé, tak jednou ťuknu a pak je zaklapnu docela. Tady jsem jednou uvízla na devítce.
Až do školy mě nic nečeká. Ale když vcházím do budovy, už to na mě zase jde. Po vchodu se musím dotknout dolních skříněk primánů na pravé straně. To je ta lepší varianta, minulé čtyři roky, když se vcházelo přes zahradu, jsem vždycky musela šlápnout do písmene O v nápise PORG na zemi. Bylo to trochu nepraktické, třeba při pikniku, když jsem kolem prošla snad stokrát, anebo když jsem až u branky zjistila, že se musím vrátit a šlápnout. Časy, kdy jsem si běžela dupnout před testem, jsou asi nenávratně pryč. Naštěstí.
A co by to bylo za předsevzetí, kdyby alespoň jedno nebylo ze záchodového prostředí? Pro nezasvěcenou většinu musím popsat, jaké to máme "na holčičkách". Máme čtyři záchody, tři v řadě a čtvrtý se vymyká, má mosazné dveře a tváří se, že je něco víc. Tam jsem nikdy nebyla a ani nebudu. Sice se ostatní někdy zvláštně tváří, když je tam volno a já stejně stojím frontu před těmi třemi obsazenými, ale nemůžu si pomoct.
Další dvě povinnosti mě čekají na Korábě, kde obědváme. Ačkoli je tác už pro vyšší gympl nemoderní, nikdy si ho neopomenu vzít. Další zvyklost se táhne dále do historie. Již od základní školy dám do strojku při objednávce jídla vždy kartu, objednám a znovu strčím kartu. Je to takový zvyk, který praktikuji, i když si dávám jedničku. Popřát DOBROU CHUŤ taky nikdy nezapomenu. Ať jsem kdekoli, a to i když jím sama. A nesmím říct jen třeba dobrou, ale celé spojení.
Na volejbalovém tréninku je mnoho dalších možností. Tam jsem si vytvořila pár návyků, kterých si není možno nevšimnout. Vždy když jdu na podání, si nejdřív plácnu se spoluhráčkou, bouchnu míčem třikrát v hřišti, třikrát venku, usměji se na rozhodčího, a než zapíská, tak si dribluji o zem lichý počet dvojbuchů. Je to trochu složitější, takže stačí říct, že dodržuji jistý rituál. No a když se jde po tréninku do sprch, tak ačkoliv jich tam máme osm, už pět let se sprchuji stále pod jednou. Holky už mi ji nechávají permanentně volnou.
Nakupovat také nejdu nepřipravená. Když jdu se svou předškolní sestrou do obchodu, musí podlézt tam, kde jezdí nákupní vozíčky. Dříve se tomu bránila, a tak jsem ji tam všemožně montovala, až bylo z obchodu slzavé údolí. Nedávno jsme se ale domluvily na tom, že až se stane školákem, může si chodit, kudy chce. Také u placení se na mě prodavačky občas divně dívají, protože vždy když platím desetikorunou, tak si ji pořádně prohlížím. To dělám od té doby, co jsem zaslechla, že staré desetikoruny mají občas obrovskou hodnotu a poznají se tak, že jim spodní ryska neprochází nulou.
Průměrný den naštěstí končí a mně už zbývají jenom tři zvyky. Když mířím do hajan, musím si zavřít dveře a podívat se pod postel. Pak přes zeď sestře popřeji dobrou noc a ona musí odpovědět, jinak na ni vlítnu. Stejně jako u oběda, ani tady nestačí dobrou. Musí se říct lichý počet DOBROU NOC.