článek z PORGazeenu 44
Kterak Mudlům v B(rad)abicích otevřeli bránu
Martin Dražan, Hynek Trojánek, Jakub Hrab - sexta
Jít udělat reportáž na gymnázium Open Gate je lákavé z mnoha důvodů. Na školu, kterou jedni rozpačitě podporují a druzí označují za sociální experiment s krátkou budoucností, si každý rád udělá svůj vlastní názor. Krom toho je zde množství podobností s naším vlastním ústavem - přece jen, soukromé osmileté gymnázium, rodinná amosféra (128 studentů), často užívaný přívlastek "elitní" - nepřipomíná vám to něco?
Stalo se již dobrým zvykem, že v každém čísle PORGazeenu naleznou čtenáři reportáž z jiného gymnázia. Těžko říct, co kdysi zapříčinilo vznik tohoto nepsaného pravidla. Patrně to souvisí s pocitem sociální izolace, kterým, doufám ne jenom já, často trpím. PORG může být sebevíc ultrahypersuper lepší školou, nicméně faktem zůstává, že na ní studenti stráví osm let. Osm let! Každý den stejná tramvajová zastávka, stejný vchod, stejná mísa na záchodech (červená! viz článek Martina Dražana)... Troufám si říci, že každý student z vyšších ročníků latentně touží alespoň na pár dní opustit PORG a zkusit "něco jiného". A tak aspoň prostřednictvím těchto reportáží student může dosáhnout nirvány a na pár minut je mu umožněno přerušit děsivý koloběh porgánské reality. Nechť je tedy následující reportáž katarzí pro vaši duši a přinese mnoho hlubokých prožitků.
Brána se otevírá...
Z Říčan je to do Babic co by kamenem dohodil. Náš trojlístek měl cestu znatelně usnadněnou - na říčanském nádraží nás očekávala naše průvodkyně paní Dita Fuchsová (manažerka Open Gate pro vnější vztahy), které bychom chtěli hned na začátek poděkovat nejen za přívoz a odvoz, ale za celkovou ochotu a otevřenost, s jakou nám bylo umožněno prohlédnout si školu.
Babice byly patrně obyčejnou vesnicí, dokud zde před dvěma lety nevyrostla kolejní škola Open Gate. Od té doby je tu o poznání větší frmol a ceny pozemků vzrostly. Míjíme oprýskané baráky a zčistajasna se před námi zjevuje brána a oplocený sedmihektarový areál Open Gate. Na první pohled to působí jako fotomontáž - ještě uplyne nějaký ten pátek, než se zdejší krajina skamarádí s novým přírůstkem. Naše průvodkyně recepčnímu nahlašuje "Fuchsová s dětmi" a vjíždíme dovnitř. Jsme za branou.
Základní informace
Za existencí školy stojí altruismus miliardáře Petra Kellnera (zakladatele finanční skupiny PPF), respektive jeho ženy Renaty. Prvotní vize podpořit nadané studenty ze sociálně slabšího prostředí vyústila před pěti lety v založení Nadace Educa, teprve později přerostla ve větší projekt v podobě samotného kolejního gymnázia Open Gate (postaveno před dvěma lety).
Myšlenka postavit soukromou školu, na které se budou pospolu učit studenti jak z bohatých, tak ze sociálně slabších rodin či dětských domovů, byla od počátku ostře sledována médii a nezřídka kdy kritizována jako čirá utopie. Nikdo tak docela nechápal, jak bude probíhat výběr studentů. Nám situaci ozřejmila samotná ředitelka Nadace Educa Hana Halfarová (mimo jiné též školní psycholožka a vedoucí kroužku břišních tanců).
Nadace Educa prakticky zajišťuje přísun studentů - rozesílá informační materiály do dětských domovů po celé ČR a úzce spolupracuje se sociálními pracovníky. Výsledkem je současný stav, kdy plné školné (470 000 Kč za rok) platí jen deset procent ze 128 studentů (osm tříd po šestnácti), zbylých devadesát procent má studium buď plně dotováno, či se na školném podílí na základě rodinného přijmu ve vztahu k výši životního minima (maximální participace na školném je 100 000 Kč). Statistika nuda je, má však cenné údaje: "Ve školním roce 2005/2006 studovalo v ročnících od primy do kvinty 11 dětí z dětských domovů, 2 děti z Klokánku - Fondu ohrožených dětí, 3 děti z pěstounské péče, 39 dětí z neúplných rodin a 56 dětí z rodin úplných."
Škola jako domov
Myslím, že spíše než na základě sociální skladby studentů je namístě hovořit o Open Gate jako o první kolejní škole v České republice. Co to znamená v praxi? Studenti se ve škole učí, tráví v ní své mimoškolní aktivity, jí, spí (ne během hodin jako PORGáni), bydlí. Tento model "boarding school", který je běžný v zahraničí, u nás známe pouze diky Harry Potterovi. Srovnání s Harrym Potterem je namístě - jak nám řekl ředitel Open Gate pan Petr Albrecht, Harryho Pottera zmiňovali uchazeči o studium při pohovorech nejčastěji a spatřovali určitou symboliku mezi podobností slov Babice a Bradavice. Krom toho studenti bydlí ve čtyřech Hausech rozlišených podle barev (zde je rozdíl - dva Hausy pro kluky, dva pro něžné pohlaví). Po vzoru britských kolejních škol, kterými se Open Gate inspiruje a kam občas vysílá své profesory načerpat zkušenosti, bydlí na každém Hausu jeden manželský pár, který se o studenty stará.
Namísto famfrpálu se studenti po škole mohou věnovat rozličným "mimoškolním" aktivitám. Ty již nemusí trávit ve školní uniformě, jež je kolekcí šesti kusů oblečení, které student může libovolně kombinovat.
V pondělí jsou to projekty - ty probíhají ve čtyřech semestrech a trvají sedm týdnů. Po sedmi týdnech následuje výstup formou prezentace a čtrnáctidenní pauza na zápis do projektu nového. Projektem může být například zvelebování areálu (aktuálně budování jezírka), drezůra koní, budování školní posilovny... Když student zatoužil poznat, jak se staví katapult, škola zajistila materiál a během sedmi týdnů se postavil katapult. Jak nám vysvětlil jeden ze sextánů, obecně na Open Gate platí, že pokud sepíšete sebešílenější nápad do srozumitelné formy na jisté úrovni, máte reálnou šanci, že se váš nápad dočká realizace.
V úterý a čtvrtek mají studenti kroužky. Mohou hrát tenis, plavat, sochařit, fotit, zpívat pod vedením Eduarda Klezly, navštěvovat mediální seminář.
Ve středu po škole si studenti stejně jako v pátek a o víkendu mohou užít volno. Tráví je kulturními výjezdy do Prahy, někteří však naopak zůstávají ve škole a užívají si cenné chvíle, kdy tu nikdo není. Pro zdejší páry jedna z mála intimních chvil.
Navečer je v rozvrhu "studijní doba". Spíše než studium je to však jakási duševní očista, jeden z mála okamžiků dne, kdy je student sám se sebou a může si v klidu zadumat.
Školvedoucí
Pan ředitel Petr Albrecht si na nás našel půl hodiny, za což mu tímto velice děkujeme. V jeho kanceláři, obklopeni minimalistickými obrazy (rozuměj: prázdné rámy), jsme se dozvěděli mnoho užitečných informací o škole, kupodivu i o té naší. Především to, že řediteli se stávají i příjemní chlapíci, se kterými si člověk může přátelsky popovídat a kteří jsou nakloněni iniciativám studentů. Ti se například s vedením scházejí ve studentské radě, kde se pravidelně řeší problémy školy, přání a stížnosti studentů. Vedení se poté snaží studentům vyhovět, s tím, že oni sami se v řešení problémů musí angažovat - příklad: chceš navštěvovat svoji přítelkyni, která je na jednom z dívčích Hausů? Vymysli pravidla, za nichž to bude možné, a uvidíme, zda je to reálné.
Je hezké vidět, že vzájemná komunikace je možná a asi i plodná. Dále nám bylo řečeno, že profesorský sbor je tvořen deseti anglickými rodilými mluvčími (kolik že jich budeme mít příští rok my?), z nichž část má již bohaté zkušenosti s učením na boarding school z ciziny.
Pan ředitel vypráví o svém nelehkém úkolu. Před dvěma lety bylo všechno detailně naplánováno na papíře a až postupem času se ukazuje, nakolik odlišná je realita. Nikdy přesně nebyl připraven na to, co znamená ve škole žít. Na důkaz nám ukazuje výtisky již zaniklého školního časopisu Noise - na první pohled těžce undergroundový plátek nabitý energií, který si svou podobou nezadá s občasníkem Volá Londýn kolujícím po pražských kavárnách. Autoři zde vtipně, bystře a cynicky popisují své pocity na Open Gate (na jedné straně fotka se studentem přelézajícím plot s nápisem - svoboda: když ji miluješ, není co řešit), vysmívají se názvu "Open Gate", to vše v živelném duchu mladých revolucionářů. Redakce byla takticky partyzánsky anonymní, přesto ji každý na škole znal - sám pan ředitel si s autory dával schůzky a diskutoval s nimi o neférovosti anonymního psaní.
Protesty jsou zdravé a více než zdravé logické - studenti letošní sexty nastoupili na Open Gate v cca 14-15 letech a během pár dní si zvykali na zcela odlišný režim, se kterým nikdo z jejich vrstevníků mimo Open Gate nemá zkušenosti. Členové již tak dost zmatené generace jsou tak zmateni ještě více. Zajímalo by mě, jak to bude v budoucnu - budou mít letošní primáni odchovaní režimem Open Gate někdy v budoucnu chuť se bouřit? Napadne je taková myšlenka vůbec?
Petr Albrecht hovoří o změnách minulých a budoucích. Pochvaluje si, že jsou studenti nyní na Hausech ubytováni ve věkově heterogenních skupinách, zlepšují se tak prý vztahy mezi ročníky. Do budoucna se plánuje zapojení studentů starších osmnácti let do samotné organizace školy, jako pomocníků do výuky, prostě aby měli větší zodpovědnost. Jak to ale dopadne v praxi?
Zlepšit by se také měla informovanost rodičů a komunikace s nimi.
Nasnadě je pochopitelně srovnání s PORGem - obě školy jsou malé, soukromé a veřejností často označované jako elitní, tomu se ředitel Albrecht důrazně brání: označení školy jako "elitní" totiž popírá celkovou myšlenku školy nabízet kvalitní vzdělání bez ohledu na sociální postavení.
Nadšeni dojmy z energického a přemýšlivého ředitele, míříme se skupinkou sextánů do školní kavárny a cestou přemýšlíme, jak je na tom se svou "elitností" PORG...
"Všechno jde... když se chce..."
Sedíme v kavárně a je nám blaze. Je tady cítit život. Na schodech minete cedulku s nápisem "NO ENTRY TEACHERS AND HOUSEMASTERS" a ocitnete se v obrovské místnosti s koberci a nábytkem z antikvariátů. Stěny jsou živelně pomalovány studenty.
Večer je tady prý natřískáno, ostatně není se čemu divit - jde prakticky o jedinou zabydlenou společenskou místnost. Navíc kofola za sedm káčé? Capuccino za pět? Taky bych tu byl furt.
Ptáme se sextánů, jak vycházejí se svými mladšími spolubydlícími, jestli změna skutečně vedla k prohloubení vztahů. "Je to na nic. Dřív jsme si vždycky večer povídaly s holkama o všem možnym, ale teď? S třináctiletejma holkama se nemám o čem bavit," říká Zuzana, která je zároveň hlavním iniciátorem vzniku kavárny. Není věru snadné najít společný kompromis...
Opět se dozvídáme o psychické náročnosti kolejního života. Spousta studentů už Open Gate z tohoto důvodu opustila - nebyli schopni skousnout svazování pevně daným režimem. Ptáme se, zda v takovémto prostředí vůbec může vykrystalizovat vážnější vztah. "Může." A mají ti dva nějakou možnost se intimně stýkat, když se nemůžou navštěvovat na kolejích? "Ale jo, všechno jde... I na tom záchodě... Když se chce..." Raději utínáme debatu a načínáme jiné téma.
Tážeme se po smyslu bytí několika koz a ovcí, které nám naše průvodkyně před chvílí ukázala. Pochopitelně mají sloužit ke zlepšení vztahů mezi zvířaty a lidmi, studenti se však jen usmívají. Je prý fajn, když se na jaře zvířata vypustí a pohybují se volně po školním pozemku. Jinak k žádným výrazným prohloubením vztahů mezi lidmi a zvířaty nedochází. (HT: Nedivím se, také nevím, jestli bych si po celodenním vyčerpávajícím režimu šel hrát s kozou).
Letošní sextáni nejsou v záviděníhodné pozici. Vydupávají či spíše stavějí cestičku pro následující generace studentů, aniž by přesně tušili, kterým směrem vůbec jdou. Za dva roky budou prvními absolventy Open Gate a bude se logicky očekávat zúročení jejich kvalitního čtyřletého studia. Sextáni jsou se spoustou věcí nespokojeni, na druhou stranu si už nedokážou představit, že by měnili školu. Asi je to o opravdu o zvyku.
Závěr
Nenavštívili jsme "bohulibý projekt nejbohatšího Čecha". Navštívili jsme živý, energií překypující organismus. Gymnázium, které někam spěje, snaží se postupně vyvíjet, zlepšovat. Že k vysněnému cíli vede cesta trnitá, je jasné.
Škola musí přečkat dva roky v zakonzervovaném stavu - nyní jsou zde dvě kvinty a dvě sexty, za dva roky sextáni odmaturují a teprve tehdy přijde nová várka studentů. Nezbývá než držet palce do budoucna, až se škola usadí, plot zaroste plevelem a nebude studentům evokovat omezování svobody, ovečky vrhnou na svět mladá jehňata, omítky chytí vrstvičku prachu...