článek z PORGazeenu 44
Fenomén jménem společný záchod
Martin Dražan - sexta
Všímavější část mužské poloviny studentstva jistě zaznamenala podivuhodnou kulturu, která se začíná rodit "na pánech". Té druhé části a především té druhé polovině patří tento článek.
Ke komplexnímu pochopení celé problematiky je nejprve potřeba ujasnit si historii našich záchodů. Za historický milník, kterým by se prakticky dal označit vznik "vyšší" záchodové kultury jako takové, by se dala považovat Zeď nářků, jejíž datace se odhaduje kolem šk. roku 2002/2003. Do té doby zde existovala zcela výhradně kultura tzv. "nižší", neboli pouze krátké, často vulgární a bez významnějšího kontextu míněné nápisy. Než byla Zeď nářků asi po dvou měsících svého trvání stržena, dokázala si vytvořit svoji specifickou tvář a jistou kulturně-historickou hodnotu. Bohužel ještě dnes žijí takoví zlí jazykové, kteří cennost tohoto předchůdce moderního záchodového umění neuznávají a dodnes se o něm vyjadřují negativně.
Například prof. Profota sice oceňuje nápad, ale vulgárnosti na adresu profesorů odsuzuje. Autorům by dal nejraději 50 hodin práce pro školu.
Po období Zdi nastala léta neplodná. Celá kultura začala pomalu upadat a už to vypadalo, že její věhlas kulminoval právě Zdí a není kam se rozvíjet dál. Občas sice někteří extremisté využili toto médium k projevení svých názorů, většinou ale jejich snahy narazily na odpor ze strany prof. Přibíka a autoři byli donuceni napsané názory odvolat a smazat.
Neplodné období nicméně skončilo s letošním létem. Podzim 2006 se totiž nesmazatelně zapsal do dějin jako rok vzniku umění nového, moderního. Co ale takto důležitý vývoj odstartovalo? Názory se různí. Jedna strana považuje za nejdůležitější vylepení nálepek s kamerami jako určitou aluzi na zavedení kamerového systému na PORGu. Jméno autora tohoto projektu je mezi uživateli záchodů veřejným tajemstvím. Druhá strana, s kterou sympatizuji i já, se do-mnívá, že rozmach nové kultury odstartovalo oznámení na prostředním fochu (foch = záchodová kóje), které vyzývá všechny levicové intelektuály, aby se za zpěvu internacionály přesunuli na rudý, levicový foch. Tuto teorii podporuje hned několik faktů. Tak například je jasné, že právě toto oznámení dalo vzniknout ideologickému soupeření mezi červeným levým a prostředním zeleným záchodem, které se ukázalo jako hlavní hnací motor onoho rozkvětu kultury. Bez tohoto soupeření by se pravděpodobně na prkýnku zeleného neob-jevilo oko, které má jasně za cíl odstrašit všechny stydlivé potencionální uživatele. Političnost se nedá upřít ani azbu-kou psanému plakátu vyhlašujícímu prohibici na rudém, který tím jasně definoval své autoritářské záměry. Zároveň si tím koleduje o své znovuzavření, pokud se ovšem zbylé dva demokratické fochy (středový zelený a pravicový modrý) dokáží domluvit. O tom, že se politika dotýká i modrého, svědčí zase jeho radikální nacionalistické (nebo fochyolistické?) prohlášení: "Na modrý foch jen modré ptáky!"
Politicky ovšem myslí i kvantitativně silnější uživatelé pisoárů. Právě z jejich řad vzešel návrh, aby se levý pisoár přebarvil na červeno, jeho soused na oranžovo, prostřední pisoár na zeleno, středopravý nechal bílý a pravý na modro. Vznikla by tak jakási nižší komora, ve které by měla zastoupení každá současná mísa a navíc dvě další, méně názorově vyhraněné strany. Projekt je zatím pouze ve fázi plánování.
Na vlně rozkvětu umění s politickým kontextem se svezlo také umění zcela moderní. Vrcholem tohoto směru je téměř abstraktní dvoustranný plakát s Alžbětou Glancovou a Monikou Jellušovou. Žánrově má díky své nesmyslnosti nejblíže k dadaismu, stejně jako dlažební kostka položená opodál.
Co dodat závěrem? Snad jen, že nově se obrozující záchodová kultura má svoji jedinečnou poetičnost, a proto si zasluhuje nejen pozornost každého mladého muže, ale také jistou shovívavost ze strany vedení a profesorů. Strhávání plakátů nevidím jako správné řešení problému. Ponechme naše záchody jedním z míst svobody, kde se každý může svobodně vyjádřit!