článek z PORGazeenu 45
Zpěv kopřiv
Aleš Roleček
A tak se blíží léto. Ano, již je tu a s ním čas trav. Jakkoli to zní podivně, je to období, kdy kvetou především trávy. Pravda, v kráse sobě vlastní, nenápadné a nekřiklavé a málokdo si toho tedy všimne. A je to krása pro toho, kdo se poníží a skloní až k zemi. Ale kdo by se dnes ještě chtěl ponížit? A kdo ještě vůbec kdy viděl kvetoucí trávu?
I když bývaly doby, kdy se lehávalo ve vysoké trávě a hledělo k nebi. Leč dnes se trávy sekají a sekají a neustále dokola, a tak už není těch vznosných klasů, tajemně ochmýřených konečků, stříbřitých vějířků, chumáčků, ocásků hedvábných a paliček sametových a vůbec všech těch půvabných vrcholových zakončení čeledi trav. Není jim dopřáno vzrůst a vykvést. Běda travám kolínkatým i výběžkatým, běda suchopýrům vztyčujícím korouhve z bělostného chmýří. Běda, již téměř nikde nejsou. Mor nicotných, přízemních trávníků je donutil k živoření a neplodnosti. Nicotní lidé nesnesou vedle sebe velkolepost trav. Jakkoli je přezírají, přece instinktivně tuší, že všechny ty polní trávy jsou krásnější než oni. A tak je drtí všemi těmi pekelně chrčícími stroji, aby neslyšeli, aby neviděli a nebyli zasaženi krásou a nezměnili se.
Lituji, že nejsem básník, protože mít ten dar, napsal bych báseň, jediný verš či větu, prostě jen několik slov, ve kterých by bylo vše, co se tak klopotně snažím popsat a vysvětlit.
Píši o trávě, ale vlastně jsem chtěl napsat ódu na kopřivy. Zoufám si nad tím, že se necení květy trav, ale kdo by se nadchl pro květy kopřiv. Snad ale přece, kdo dočetl až sem a sestoupí ještě o pár řádků níže, bude získán pro tichou píseň žahavek.
Ono horké a zářivé léto vyrostl před mým oknem mohutný, ale velmi pravidelný trs kopřiv. V převzácné souměrnosti vyhnaly kopřivy své lodyhy proti nevelkému čtvercovému oknu vykrojenému v silné kamenné zdi, které tak tvořilo divadelní portál celému dění. Vějířovitě se rozložily proti starým bublinkovitým tabulkám z nazelenalého skla. Když se slunce v poledne opřelo jako obvykle do okna, prosvěcovalo i kopřivy a zjevovalo tak podivuhodné theatrum. V záři slunce se stávaly lístky kopřiv průsvitně nefritové a byly vidět i ony křišťálové chloupky, které jinak slouží jako palčivá zbraň, ale nyní se zdály rozsvěcovat duhové jiskry na svých zaostřených konečcích. A světlo procházející do místnosti skrze tuto zeleň a křišťál barvilo její bílé vápenné stěny nazelenale jako nějaké akvárium.
A to vše až do dne, kdy kopřivy rozkvetly. Již před tím spustily z paždí listů zelenožluté jehnědy podobné dracounovým zámotkům, které se nyní změnily v nepatrné kvítky. Jako když vrcholí slavnost, jako když vše spěje k zjevení největšího tajemství, vše strnulo v němém očekávání.
Pak jen jako by se ozvalo tiché cinknutí - to se opřel lehounký vánek do kvetoucích kopřiv.
Jehnědy se zachvěly a vyronily obláčky sírově žlutého pylu a vše obestřel zlatý opar, který se snášel na zem. Ale to byla jen předehra. Pak se jedné z kopřiv dotkla včela. Ta se zachvěla a zazněla jako nějaká struna. Vše se střídalo v pravidelném sledu - drobné vanutí a nepatrný dotek hmyzu vyvolávaly v kopřivách rozkošnické chvění a spršky pylu vířily vzduchem. Jako by s každým tím dotekem vybuchl granát naplněný zlatým prachem. Jako velmi tichý ohňostroj, jako drnčení napjatých strun a cinkot drobounkých mosazných plíšků - vše se slévalo v harmonii, která byla radostným zpěvem kopřiv.
Nejsem básník, a tak jenom kupím a vrším množství slov, zatímco jiní napíší jediný verš, jako ten obstarožní anglický romantik, který napsal o komsi, že "srdce jeho loutna zavěšená, sotva se ho dotkneš, zní". A myslím, že to bylo také o kvetoucích kopřivách.