článek z PORGazeenu 45
ZOD - sonáta pro tři hlasy
Matouš Glanc - oktáva
Ačkoli v PORGazeenu školní práce příliš netiskneme, činíme přítomným maturitním esejem dnes už ex-oktavána Matouše Glance příslovečnou výjimku. "Je nelidské přát si smrt diktátora?" znělo jedno ze čtyř letošních maturitních témat. Vybral si ho jediný Matouš a způsob zpracování, jejž zvolil, je pozoru-hodný. Posuďte sami.
(mv)
Mějme zemi Z. Tato země se zmítá v politicko-ekonomické krizi, z níž se zdá, že není východiska. Lidé mají hlad, nezaměstnanost je obrovská, státní aparát nefunguje a u moci se střídají slabé vlády neschopné cokoliv změnit. Když vtom najednou přijde diktátor a násilím se chopí moci. Jeho autoritativní vláda je v tu chvíli velmi vítaná a prospěšná, neboť je o mnoho lepší než žádná vláda, a v okamžiku, kdy diktátor D konečně vyvádí zemi z krize, nikdo příliš neřeší, jakým způsobem přišel k moci a jak to s ním bude v budoucnu. Diktátor D je oslavován jako hrdina.
Za několik let se však situace jaksi zkomplikuje. Lidé už mají co jíst a kde bydlet, ale už jim to nestačí. Chtějí mít podíl na moci a veřejném životě, chtějí volit, číst svobodný tisk a mít svobodnou kulturu. Ale ouha, najednou to nejde. Neboť diktátor to ze své podstaty nemůže dopustit. Jestliže dovolí lidem říkat a psát, co si myslí, neřkuli dokonce svobodně volit, vydá se jim tím na milost a nemilost. Kdyby s ním lidé přestali být spokojeni, sesadili by ho a zvolili si místo něj někoho jiného.
Jakýpak diktátor ale organizuje vojensko-politický převrat, při kterém riskuje, že jestliže neuspěje, bude starým režimem popraven, nebo alespoň uvězněn za velezradu, aby se za pár let, až bude lidem líp, své vysněné a těžce vybojované moci jen tak vzdal? Žádný. Žádný diktátor se silou nechápe moci z lásky k lidem a z touhy jim pomáhat, nýbrž jen a pouze z touhy po moci samotné. Ti, kdo chtějí být prospěšní druhým, volí demokratičtější cesty.
V zemi Z se nám tedy tvoří začarovaný kruh: diktátor D ze své podstaty diktátora nemůže dát lidem svobodu a lidé ho začínají nenávidět právě proto, že jim ji upírá, avšak nemohou se k problému vyjádřit právě proto, že ji nemají. Situace se velmi brzy vyhrotí v klasické schéma všech totalitních režimů: diktátor D si vládne zcela po svém, jakoukoliv formu opozice tvrdě potírá a navenek se tváří, že se jeho lidé mají skvěle a žádná opozice neexistuje, avšak celý národ země Z ho nenávidí a přeje si změnu.
Jakákoliv změna režimu je ale v nesvobodné společnosti velký problém. Vžijme se nyní do obyvatele O země Z a podívejme se na situaci jeho očima. Obyvatel O není žádný světoborný intelektuál, avšak jeho průměrné inteligenční nadání mu dovoluje nahlédnout, že doufat ve změnu demokratickou, tedy vypsání svobodných voleb, ve kterých by diktátor prohrál, či dokonce v diktátorovu rezignaci, je holé šílenství, neboť ví, že cokoliv takového diktátor D ze své podstaty nemůže nikdy dopustit.
Intervence ze zahraničí není pro zemi Z žádné řešení. V případě, že by se některá cizí mocnost k takovému kroku odhodlala, obyvatelé včetně obyvatele O, i když diktátora nenávidí, se kolem něj semknou, neboť je s ním začne spojovat společný nepřítel. I když obyvatel O těžko snáší totalitní režim, okupaci cizím státem, která ač může mít za cíl mu pomoci (a tím si O navíc nemůže být vůbec jistý!), je stále okupací, by snášel ještě hůř. Taková okupace by ho totiž postavila do role usmrkánka, který si není schopen vyřešit vlastní problémy, a na to je O přece jen příliš hrdý.
Dalším možným východiskem z patové situace je svržení diktátora D silou. Avšak toto řešení je velmi krátkozraké. I za předpokladu, že by byl nový puč úspěšný (což je v atmosféře strachu a nejistoty, že každý, s kým přijde O do styku, může být donašeč režimu, téměř nemožné), přinesl by zemi Z změnu jen na velmi krátkou dobu. Za několik let po svržení diktátora D a chvilkovém uvolnění by se totiž všechno vrátilo do starých kolejí, jen s tím rozdílem, že místo diktátora D by v zemi vládl nový diktátor, vzešlý z nového puče - a můžeme začít znovu.
Jak to tak vypadá, obyvatel O, vzhledem k tomu, že není úplný hlupák, si právě uvědomuje, že jediná jeho šance na trvalé zesvobodnění režimu je smrt diktátora. Jen v té tkví možnost vytvoření politického vakua, ze kterého by mohl vzejít nový, demokratický režim, a země Z by se tak mohla konečně vymanit ze začarovaného kruhu totality a nesvobody.
Obyvatel O se nyní musí rozhodnout: může se buď snažit aktivně přivodit diktátorovu smrt, tedy pokusit se ho zavraždit, anebo se alespoň podílet na organizaci atentátu, nebo pasivně čekat, až ho zabije někdo jiný, eventuálně až diktátor D zemře přirozenou smrtí.
Zavraždit člověka nebo se podílet na atentátu, s tím má většina lidí zcela oprávněně morální problém. Ať se nám někdo jakkoliv nelíbí a způsobuje nám jakékoliv potíže, ať je to třeba diktátor, vražda je přece jen vražda. Sebrat někomu život, to je rozhodnutí, ke kterému , jak v podvědomí velmi dobře cítíme, naprosto nejsme oprávněni.
Navíc ani diktátor D není úplný hlupák a sám dobře ví, že jeho smrt by pro mnoho lidí byla vynikajícím řešením krizové situace, a proto očekává atentáty a je na ně se svojí armádou osobních strážců velmi dobře připraven. Když už se tedy najde někdo, kdo buď nemá svědomí, anebo ho má, ale nesnáší diktátora tolik, že je ochoten ho obětovat, a odhodlá se vztáhnout na diktátora ruku, v 99 procentech případů skončí na šibenici, kam ho pověsí sám diktátor.
Neúprosná, téměř matematická logika tedy právě dovedla obyvatele O k poznání, že jestliže touží po trvalé svobodě, ale nehodlá pro ni riskovat svůj vlastní život, jediné, co může dělat, je pasivně čekat na smrt diktátora D a doufat, že přijde co nejdříve, ať už bude jakákoliv.
Na tomto jeho přání si diktátorovy smrti není nic nelidského ani nemorálního. Musíme si totiž uvědomit, že on nezná diktátora D jako člověka, nýbrž pouze jako figuru, jako politický subjekt. Není to pro něj člověk z masa a kostí, ale pouze zloduch z mramoru, z projevů a z fotografií. Ne muž, který dýchá, jí, má vlastní city, slabosti a touhy, ale jen ztělesnění veškerého zla totalitního státu.
Kdyby obyvatel O poseděl s diktátorem D u kávy, přátelsky si s ním poklábosil, zahrál si s ním třeba ping-pong a potom se s ním poplácal po ramenou, pravděpodobně by velmi znejistěl ve svých soudech o něm a v doufání v jeho smrt. Natož kdyby ho uviděl na smrtelné posteli obklopeného plačícími příbuznými. V takovém případě by si jistě nepřál smrt diktátora-člověka, ale stále by si mohl přát smrt diktátora-uzurpátora moci. Nacházel by se ve stavu psychické rozpolcenosti, kdy by věděl, že smrt jedné a téže osoby by pro něj byla zármutkem a vysvobozením zároveň, a nevěděl by, co si má myslet.
Avšak obyvatel O takto neuvažuje, neboť diktátora D jako člověka nezná! Nezná muže, který je diktátorem, a nepřeje si ani jeho smrt, přeje si smrt diktátora, zločince, který je odpovědný za jeho utrpení. Ne ze zloby nebo závisti, ale z touhy po svobodě, protože ví, že ona smrt je jediným prostředkem, jak svobody dosáhnout. Kdyby se obyvatel O chtěl diktátorovi mstít, bylo by to velmi nemorální, avšak to on nechce. Přeje si pouze jeho smrt, protože ví, že je to jediná skutečná cesta ke svobodě, jak k tomu došel ve svých úvahách. Kdyby existovala možnost, jak získat svobodu a ušetřit při tom diktátorův život, obyvatel O by ji jistě přivítal, avšak on ví, že taková možnost není, a smrt diktátora D je pro něj tedy jen prostředek na cestě ke svobodě. Nevidí za ní slzy, mrtvolu a poslední vydechnutí a žal dětí, příbuzných a blízkých, vidí odstranění nenáviděného obrazu z veřejných prostor a následný příchod svobody a demokracie.
Obyvatel O nepřeje smrt diktátorovi D, to by od něj příliš morální nebylo. On si pouze přeje jeho smrt, a to je naprosto v pořádku. Tyto dvě věty, ač zní velmi podobně, velmi přesně vystihují rozdíl mezi tím, kdy je a kdy není morální přát si smrt jiného člověka, v tomto případě diktátora.