článek z PORGazeenu 46
Dvakrát Bodies, aneb Těla z různých stran
Barbora Šupová, Oskar Maxa - sexta
Poučná výstava, či morbidní show?
Do Prahy se tento rok dostala výstava Bodies…The Exhibition, která je jak ve světě, tak u nás přijímána velmi rozličně. Jde o výstavu vypreparovaných pravých lidských těl a orgánů, zakonzervovaných speciální metodou plastinace, kde se voda a tuk v tkáních nahradí plastickou hmotou. Dojde tak k téměř dokonalému zakonzervování tkání. U nás je zřejmě vystaven jen zlomek těchto exponátů. V zahraničí bychom si mohli prohlédnout např. i vypreparovanou těhotnou ženu s plodem…
Výstava Bodies…The Exhibition patří mezi ty, které člověk může hodnotit, aniž by je navštívil. Argument „Jak můžeš zavrhnout něco, cos neviděla…“ pozbývá smyslu – změní perfektní a složitá preparace, kterou tam uvidím, něco na tom, že to jsou lidé? Z etického a morálního hlediska je výstava odsouzeníhodná. Lidská těla přece nejsou jen jakési schránky či dokonce exempláře, se kterými se takto může zacházet, navíc když ještě není zcela jasné, odkud tato těla jsou. Námitka by mohla znít, že bulvár hledá senzace v tom, že to jsou čínští političtí vězni. Ale víme, že nejsou?
Čínská národnost vystavených těl také jistě není náhodná. Je to jen další alibismus – v dnešní době platí jakési pochybné pravidlo, že to, co je daleko, je vnímáno lhostejněji. Jaké by byly reakce veřejnosti, kdyby vystavované exponáty byly např. američtí vojáci padlí v Iráku či Evropané?
I vysoký zájem o výstavu (prozatím ji ve světě navštívilo přes 16 milionů návštěvníků) poukazuje na to, že hlavním důvodem návštěvy této výstavy zřejmě nebude vědychtivost a studijní zájem návštěvníků, nýbrž šokující a morbidní pouťová podívaná. Zajímalo by mne, zda by stejně velký zájem veřejnosti vyvolala výstava se stejným tématem, kde by ovšem jako názorná ukázka sloužily stejně věrohodné, ovšem umělé modely. A pokud je studijní zájem veřejnosti o poznání vlastního těla tak náruživý, existuje jistě spousta modelů, publikací a třeba i exponátů v anatomickém ústavu. Obávám se ale, že jde spíše o senzaci, morbidní opravdovost a touhu po adrenalinu nynější znuděné společnosti. Na tom právě vydělává pořadatel výstavy, který na tento stav společnosti výhodně vsadil.
Nemám averzi vůči jakékoli manipulaci s tělem, pitvám apod., ovšem musíme chápat rozdíl mezi studijní manipulací s mrtvými a ziskuchtivými, industriálními akcemi, které jakoukoli úctu k mrtvým tělům popírají.
Tělo přece není jen schránka či věc a mělo by se sním tedy zacházet s úctou, jako s částí existence oné lidské bytosti. Pohřební kultura byla součástí všech kultur nehledě na náboženské vyznání. A tato výstava kult smrti vůbec popírá a zahanbuje.
Jak daleko chceme zajít, abychom vyhověli zhýčkané společnosti a její touze po adrenalinu? Vidět naživo lidská těla či dokonce plody (!) pod zástěrkou vzdělávání. Jistě, je to zajímavý a poučný zážitek. Nebylo by stejně poučné zjistit, jak takové lidské orgány chutnají? Neuchází mi jistá podobnost této výstavy s veřejně přístupnými popravami, což není jen záležitost stará několik staletí.
Barbora Šupová, sexta
Morbidní show, či poučná výstava?
Na médii i prostým lidem hojně propíranou výstavu Bodies…The Exhibition jsem se dostal částečně díky středečnímu semináři biomedicíny – ‚částečně‘ píši proto, že bych tam nejspíš šel i sám od sebe. A dobře bych udělal.
Výstava je totiž z esteticko-vzdělávacího hlediska zcela ohromující. Její součástí jsou i naprosto unikátní preparáty (například kompletní cévní soustava), jejichž příprava musela dát tvůrcům opravdu mnoho a mnoho práce. Exponáty jsou podle jednotlivých soustav rozděleny do místností, které obsahují jak celotělní, tak i menší preparáty, navíc ještě doplněné tu a tam nějakým plakátem s informacemi a zajímavostmi. Pro zájemce je též k dispozici audiokomentář pouštěný do sluchátek.
Celou výstavu otevírá pravděpodobně ženská kostra spolu s několika stolky s různými jednotlivostmi – nechybí zde například tři nejmenší kůstky v těle: kladívko, kovadlinka a třmínek (všechny z ucha). Další část je orientovaná na svaly - a zde se také nachází ona asi nejkontroverznější těla, nastavená v různých zvláštních polohách, jedno z nich například svírá basketbalový míč jakoby připravený k hodu. Někteří lidé právě toto považují za urážku mrtvých, mně se zdá mnohem lepší brát to jako poctu kráse lidského těla v pohybu. A navíc, zdaleka ne vše lze ukázat na těle v obyčejné připažené poloze.
Kromě samotné lidské anatomie se snaží Bodies poukázat i na některá onemocnění. Poměrně působivé jsou kupříkladu vedle sebe vystavené plíce kuřáka a nekuřáka – srovnání, které mě dokonale utvrdilo v mém striktním nekuřáctví a kdo ví, možná že dokázalo i odradit nějakého začínajícího kuřáka. Další zajímavý exponát varovného typu je žlučník se dvěma žlučovými kameny, které ho zaplňují takřka beze zbytku.
Zlatým hřebem výstavy pro mě vedle již zmíněného kompletního cévního systému je řada vypreparovaných plodů v různých fázích vývoje – pro někoho už moc silné kafe, pro mě nádherná, fascinující záležitost. Ozdobou následující místnosti pak je člověk stažený z kůže, nebo spíše kůže stažená z člověka, a o kus dál leží tělo nakrájené na tenké plátky – příčné řezy.
Součástí výstavy je také možnost sáhnout si na několik orgánů (dotýkat se exponátů je jinak samozřejmě zakázáno) – konkrétně jde o mozek, játra, ledvinu a sval. Pocit z tohoto zážitku ale není až tak silný, neboť kvůli napuštění formalínem jsou orgány tuhé a jejich povrch kluzký. To ostatně v jistém smyslu platí pro celou výstavu – těla zde nevypadají nijak zvlášť „živě“, proto člověk nemá tendenci se jich štítit; někdy naopak působí skoro až umělohmotně. Zásadní rozdíl oproti mrtvolám, které můžeme vidět v televizi nebo při dopravní nehodě, je absolutní nepřítomnost krve. A ta dělá hodně.
Sečteno podtrženo, výstavu bych mohl vřele doporučit každému, kdo s ní nemá morální, pseudomorální či jiné problémy, škoda jen, že už skončila. Tak snad jindy nebo jinde.
Oskar Maxa, sexta