článek z PORGazeenu 46
Pozdrav z Montany
Jakub Hrab - Septima v USA
Právě mi ubíhá 83. den 16. hodina 58. minuta mého pobytu v Montaně. Montana je druhý nejméně obydlený stát v USA hned po Aljašce. Od našeho domu je to do nejbližšího města asi šest mil, bydlím tu se Suzanne (44), Ronem (51) a Ryderem (15). Dům je za kopcem v malém údolí, které sdílíme s několika dalšími sousedy, kteří na nás mávají z auta, když jedou kolem. Soused John má stádo krav a zlého psa, který nedávno pokousal mého amerického bratra. My sice nemáme krávu ani jednu, což mě po příjezdu trochu zklamalo, zato ale máme asi padesát králíků, sedm koňů, pět psů, tři kozy a jednoho srnce, co se chodí pást za náš dům, protože ví, že po něm nebudeme střílet (jak by to tady udělal kdokoliv jiný).
Místní indiáni vždy věřili, že jejich postavení ve kmeni je přímo úměrné počtu koní, které daný indián vlastní. Protože v dnešní době už koně tolik neznamenají a lidé si je většinou pořizují pouze z rozmaru, indiáni přesedlali na auta. My tu máme aut sedm, možná proto, aby vždycky bylo nějaké náhradní, kdyby na jednom v noci překousal mýval brzdové hadičky, anebo proto, že Ronova babička byla indiánka.
Do školy vstáváme každý všední den v 6:30, což je pro mě dost nezvyk. Ráno se většinou stihnu jenom obléct, nasadit si brýle, popadnout kafe v cestovním termohrnku a už jedeme do školy. Při dobrém počasí a nízkém počtu jelenů skákajících do cesty nám to zabere asi tři čtvrtě hodiny, protože naše škola je v městečku Twin Bridges, které není úplně blízko a ne všechny cesty tu mají asfalt. V autě posloucháme každý den zdejší rádio. Hudbu tam hrají sice až odpoledne a pořádné zprávy se tam nevedou vůbec, ale zato se dozvíme, kdo z místních má narozeniny a co nás ve škole čeká k snídani a k obědu. Školní jídelna zde skutečně zajišťuje snídaně i obědy. Jsem si jist, že paní hospodářce z Korábu by výměnný pobyt také jenom prospěl.
Škola začíná v 8:15, každý den je stejný rozvrh, kromě pátku, kdy jsou všechny hodiny kratší, a končíme tedy dřív. Každá třída je vybavena rozhlasem, který nám oznamuje důležité informace a taky slouží jako zvonek na začátku a na konci hodiny. V ranním hlášení se opět dozvíme, co je k obědu a druhý den k snídani, kdo má narozeniny a další důležité informace. Během dne ampliony slouží pouze ke krátkým zprávám, například že na fotbalovém hřišti se potuluje puma americká nebo že pan Tatarka má zapsat chybějící studenty. Pan Tatarka je můj učitel světové historie. Byl celkem překvapen, když jsem mu vysvětlil, co jeho jméno znamená. Jeho dědeček prý pocházel odkudsi od Kolína, ale pan Tatarka to neví jistě.
Naše škola je poměrně malá. Celkově je zde asi dvě stě šedesát studentů od školky až po závěrečný ročník, který navštěvuji i já, protože škola je tu o rok kratší než u nás. Můj třídní učitel je opět matikář, z čehož vyplývá, že ho moc často nevídám, protože matiku ve svém rozvrhu vůbec nemám. Vídal bych ho, kdybych hrál americký fotbal, jelikož je trenérem našeho školního týmu. Fotbal tu hraje většina chlapců, trénink je každý den a zápasy se hrají v pátek nebo o víkendu. Fotbal je tu na prvním místě, takže není problém studenty uvolnit, když potřebují více trénovat. Průměrný fotbalista tak údajně zamešká šedesát dní školy ročně, což je zřejmě i jeden z důvodů, proč je to tak baví.
Naše školní zvíře je falcon - sokol. Jeden exemplář je dokonce vycpaný v jedné ze školních tělocvičen. Falcons se jmenuje i náš fotbalový tým, který často hraje proti Panterům z vedlejšího města. Abychom nezapomínali na naše sportovce, z každé stěny na nás kouká dobře mířená propaganda. Také se od toho odvíjí i místní móda. Většina školy nastoupí každé ráno s falconem na hrudi. Abych jako nesportovec zapadl do kolektivu, tak jsem si také jedno triko pořídil.
Dvě hodiny denně trávím ve školní dílně, kde se dopoledne učíme dělat trojrozměrné modely na počítači a po obědě opravovat malé motory. Až se vrátím zpátky na PORG, nic mi nebude chybět tak, jako malé motory. Příští semestr se začnou dělat velké motory a auta, ale já jsem se přihlásil na fotografii. Trochu se toho obávám, protože fotku učí stejná militantní učitelka jako U.S. government.
Vždy na začátku hodiny governmentu se studenti hlásí a společně diskutují nad novinkami, které slyšeli ve zprávách. V drtivé většině se jedná o to, kdo koho kde rozřezal na kousky či znásilnil. Zprávy z politiky se vůbec nevytahují, nebo se velice rychle zametou pod koberec. Dost plodná byla i hodina věnovaná diskuzi o trestu smrti. Krutost některých mých nových spolužáků mě opravdu překvapila. Já a můj spolužák, výměnný student z Makedonie Alex (alias Borat), jsme byli jediní zásadně proti.
O volný čas studentů pečují vyučující téměř jako o svůj vlastní. V pondělí není nikdy test, abychom se nemuseli přes víkend učit, a v pátek se také nezkouší, protože jsme unavení po náročném týdnu.
Byl jsem umístěn do posledního ročníku, což má hned několik výhod. Jednou z nich je téměř osobní rozvrh, kdy si mohu vybrat pět ze sedmi předmětů. Další plus je takzvaný Senior trip, kdy nám škola dovolí na jeden den někam společně vycestovat.
Všechen mimovýukový program organizuje škola. Studenti nic samostatně nevytváří, a tak se tu pomalu chodí organizovaně i na záchod a vše je pod přísným dohledem vedení. Studenti jsou většinou organizováni již zmíněným rozhlasem, zavedeným v roce 1984. K nějaké samostatné aktivitě škola studenty rozhodně nevede a panensky bílé dveře pánských záchodků jsou toho jen důkazem.
Technické vybavení školy je naprosto bezkonkurenční, zejména pak počítačová učebna se čtyřiceti počítači, několika kamerami a digitálními fotoaparáty. Studenti mohou využívat počítače také k sepisování různých prací a vyhledávání informací. Pokud systém usoudí, že obsah stránek je nevhodný, přístup je automaticky zablokován. Například e-mailové schránky jsou naprosto nepřípustné, protože nikdo neví, jaké hrůzy by mohly obsahovat. Dnes jsem zjistil, že náš nevinný magazín Echo spadá do kategorie násilí, tudíž nemůže být zobrazen. Nedá se proti tomu nic dělat, na všechno si člověk časem zvykne.
Do konce mého pobytu mi zbývá přibližně osm měsíců a pár dní, běží to jak voda. Je to možná zvláštní, ale já si teprve teď pokládám otázku, co tady vlastně dělám. Proč? To jsem se sice sám sebe ptal i před odjezdem, ale napadaly mě zdaleka jiné odpovědi. Proč šel Honza do světa s ranečkem buchet? Aby poznal svět, aby se něco naučil, aby si vzal princeznu?
Já místní princezny asi přenechám místním drakům, buchty už jsem rozdal a do ranečku si uložím to, co by mi pak možná doma mohlo chybět. Doufám, že si tu konečně uvědomím, kam patřím, co mi schází, a doufejme i to, kam povede moje cesta, až se vrátím. Kdo ví? Jediné, co vím už teď, že se budu domů vracet rád a budu vědět, kde domov hledat. Jak mám ale vědět, že je tam pro mě stále místo?