článek z PORGazeenu 46
Jak jeden mladý porgán pracoval pro ústřední orgán
O tom, jak jsem psal (a píši) pro deník Právo
Radek Hlaváček - sexta
„Právo“ je takřka magické slovo, které v našich krajinách nenechává nikoho chladným. Zosobňovalo právo dělnictva na volání po lepším životě, právo na revoluci. Dnes novodobé Právo hájí levicovější část obyvatelstva a její právo na názor. Alespoň to tak vypadá.
Člověku, který se narodil v době předrevoluční, často při vyslovení slova Právo naskakuje husí kůže. „Ústřední orgán KSČ“ se během totality snažil hájit „práva“ dělnictva a podílet se na třídní revoluci. Komunisty jednoznačně preferovaný deník přešel po Sametové revoluci do rukou soukromníků, převážně pak bývalému zástupci šéfredaktora Zdeňku Porybnému. Ten razantním způsobem odtrhl Rudé Právo od vydavatelství Florenc a kvůli tomu dlouhou dobu čelil trestnímu stíhání. Nicméně mu nebyla vina prokázána a on mohl svobodně podnikat dál.
List byl v roce roce 1995 přejmenován na Právo. Za doby šéfování Porybného se deník vzdálil komunistům a zůstalo jen levicovým listem, do kterého přispívají i signatáři Charty 77. Já jsem i díky působení v Právu zjistil, že ne všechno levicové je špatné, jak se mnoho mladých (ale i porevolučně opilých Husákových dětí) domnívá, a že existuje překvapivě velká spolupráce napříč mediálním spektrem v oblasti každodenní publicistiky.
„Zásadně nekouřím, snažím se žít zdravě,“ houkl na mě asi pětatřicetiletý kolega drobného vzrůstu a zasedl naproti mně ke stolu. Z tašky vytáhl to největší a nejtučnější jídlo od McDonalda a jal se ho zpracovávat. Když skončil, šel se podívat na článek, který jsem stvořil. Poprvé jsem měl na práci něco víc než jen malé články uprostřed stránky. Tentokrát jsem měl zpracovat hlavní článek stránky, otvírák.
„Spíš než to, že Brazilci vyhráli, je důležité, že Argentina prohrála tak vysoko, to si zapamatuj,“ řekl. Chápavě jsem kývl hlavou a změnil titulek. Ten se nyní zmiňoval o smutku v Buenos Aires a jako fotka k textu byla vybrána smutná tvář útočníka Messiho. Zapamatoval jsem si, že ne vždy je vítěz nejzajímavější.
„Na Argentince se vykašli, lidi zajímají spíš kanárci, dyť vyhráli o tři kousky,“ utrousil editor Miloš, když šel kolem. Na stránku putoval zpět radostný chumel brazilských hráčů a titulek ‚Brazilci suverénně ovládli kontinentální finále‘.
„Ale dyť se porážka Argentinců vůbec nečekala,“ užasl strýček McDonald, když zjistil, že jsou Brazilci zpět. „V titulku určitě musí být zmíněna.“ Začal jsem se tvářit kysele, ale nic jsem nedal najevo.
Titulek se opět změnil.
„Koho zajímají ti náfukové? Brazílie to prostě vyhrála, to je důležitý,“ zaťukal mi na rameno Miloš po několika minutách. Měl jsem chuť se zamknout někde v kumbále a dopsat ten článek sám.
Zoufale jsem zpět vrátil svůj titulek o finále jihoamerického turnaje a dal si další kafe.
Změny by se opakovaly donekonečna, možná bych byl svědkem dramatických vyústění, ale spasil mě příchod šéfa sportovní rubriky.
„Je to jeho článek,“ uzavřel záležitost rázně. „Dej ty Argentince alespoň do podnadpisu,“ poprosil mě po chvíli tiše.
Druhý den vyšel článek i s perexem, jenž zmiňoval i bezmoc Argentinců. Všichni se tvářili spokojeně, nejšťastnější jsem byl ale já. Vyšel mi první článek, který zabíral nejdůležitější část stránky.
V lednu jsem usoudil, že bych chtěl zkusit kromě studentské žurnalistiky i trochu toho profesionálního psaní, a zároveň se rozhodl, že se budu věnovat novinařině i na vysoké škole. Pokud není student geniálně hudebně či dramaticky nadaný a neohromuje během výuky jak spolužáky, tak profesory, stojí před těžkým dilematem. Věnovat se humanistické větvi, nebo zabruslit i do přírodních věd? Pracovat v ekonomickém sektoru, nebo se věnovat právům?
Jelikož jsem odmalička stále něco psal a měl neustále mánii zakládat školní časopisy a jen tak pro sebe si psát všemožné články, došlo mi v páté třídě, že by mě mohla zajímat žurnalistika nejen jako koníček, ale i coby náplň profesní kariéry. V nějaké knize jsem četl údajný citát Caesara – zkušenost je učitelem všech věcí.
Stal jsem se proto externistou deníku Právo.
Jeden vysoce postavený český ekonom si během recepce, které jsem se zúčastnil, odfrkl, když jsem mu byl představen jako externista deníku Právo. Tím jsem jen zvětšil okruh témat, o kterých mohl „mladému pánovi“ přednášet. Po předchozím sdělení, že chodím na PORG, vyšlo najevo, že poslední vývoj finanční situace našeho gymnázia je ve vyšších patrech české ekonomiky diskutovaným tématem. Můj zaměstnavatel však pro něj byl tím samým, čím je pro býka červený hadr. Málem se mnou přestal mluvit.
Ačkoliv se již Právo nebarví rudě, nádechu oranžové se nejspíš nikdy nezbaví. Levicový žurnál to bezesporu je a více nalevo jsou už jen Haló noviny. Nezdá se mi to však jako dobrý důvod na deník Právo plivat, koneckonců je to nezávislé a široce citované médium, které již mnohokrát dokázalo, že psát nezaujatě o politické scéně umí. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.
Trvalo od března do června, než mě na základě ukázek článků a osobních urgencí přijali do osmnácti let jako
externistu. Byl jsem dohodnutý, že zkusím spolupráci se dvěma rubrikami. Po štaci ve sportu měla následovat anabáze do politické sféry.
Sport
V pondělí devátého července jsem se poprvé objevil u dveří, do nichž v průběhu dalších několik let budu vcházet častěji. Vinohradská budova deníku Právo ve Slezské ulici je jen slabým odvarem starého sídla Rudého Práva. Obrovský skleněný kolos na pražské Florenci vystřídala budova z třicátých let, uvnitř decentně zrekonstruovaná a plně klimatizovaná, což jsem během úmorných veder ocenil snad nejvíce.
Redakce je rozdělena podle rubrik, respektive oddělení, která na výtisku pracují v různých fázích výroby. Sportovní oddělení sídlí ve stejném patře jako vedení Práva, politické oddělení a místnosti, kde se noviny takzvaně lámou, tedy upravují do finální podoby. Výš už jsou jen komentátoři a podružné rubriky.
Okamžitě mě posadili k počítači a nakupili přede mnou úkoly. Jelikož je celá redakce závislá na monitorech a klávesnicích a jakýkoliv výpadek by mohl mít nedozírné následky (rozumějte – nevyšlo by jedno vydání, což by pro novináře byl dostačující důvod k sebevraždě), uchýlilo se před několika lety Právo pod ochranná křídla firmy Apple a vybavilo redakci výrobky a operačními systémy od samotného Forresta Gumpa.
Na stránce České tiskové kanceláře se každou minutu objevují zprávy, které ČTK (žargonem „četka“) převzala buď od svých dopisovatelů, nebo od zahraničních tiskových agentur, jako je například AP nebo Reuters. Některé zprávy jsou ohodnoceny jako „jedničky“, tedy jsou pro ten den mimořádně důležité nebo jsou naprostou novinkou. Těch je minimum. Běžnější jsou dvojky a trojky, tedy zprávy, na které vystačí článek kratších rozměrů. Čtyřky a pětky jsou buď jen zajímavosti, nebo aktualizace některých starších článků.
Nováček má před sebou těžký úkol. Psát takzvané kraťasy, tedy obsáhnout zprávy jen jednou krátkou větou. Po dlouhém boji, který jsem sváděl s přebytečnými informacemi, jsem konečně pochopil podstatu věci a začal chrlit nevěřitelné množství krátkých zpráv o všem možném.
„Dop*dele, zase ti zku*vený mam*di šlapou po tý debilní Francii,“ zařval na celé kolo jeden z redaktorů, když pustil sportovní kanál České televize. Na tom by nebylo nic divného, kdyby tak neučinil už podesáté během dvou hodin.
„Proč tou zas*anou Tour zadělávaj program na celej den?!“ mrmlal ještě deset minut poté.
Díval jsem se na něj se směsicí pobavení a šoku v očích.
„Toho si nevšímej,“ hlesl editor Miloš od svého počítače a dál si pohrával s nezapálenou cigaretou.
O pár dní později jsem mohl začít psát takzvané jedňáky. Tento terminus technicus vychází z počtu sloupců, které článek zabere. Standardní stránka obsahuje šest sloupců na šířku, jedňák je tedy kratičká zpráva s titulkem, který může být až třířádkový, nesmí však přesáhnout šířku jednoho sloupce.
Většinou nemá jedňák ani fotku, natož pak podpis redaktora. Autor se k článku připíše do závorky za domicilem, což je označení pro místo, které je k článku relevantní. Výsledek tedy v mém případě vypadal takto: „PRAHA / LONDÝN (ČTK, rhl) “.
V porovnání s články, které se rodily na vedlejších počítačích, byl můj jedňák „Petrouš se vrací do Liberce“ nicotný, já jsem ale skoro hýkal radostí, když jsem druhý den uháněl do redakce s výtiskem Práva v ruce a očima se vpíjel do článku tak vehementně, až jsem málem porážel kolemjdoucí.
Ve zkoušce krátkých článků jsem obstál, zhruba týden po nástupu do redakce jsem už dumal nad nadpisy trojáků o důležitých přestupech v rámci Gambrinus ligy a ve svých článcích sledoval odchod Davida Beckhama do Ameriky. Mohl jsem psát o jihoamerickém fotbalovém turnaji, podíval jsem se dokonce do Jablonce jako novinář na zápas s vídeňskou Austrií.
„Radku!“ zařval šéf sportovní rubriky z vedlejší místnosti. Poslušně jsem tam došel.
„Ne tebe, volal jsem Radka Malinu,“ řekl a poslal mě zase zpátky.
O deset minut později se ozvalo: „Ráďo!“
To už bych mohl být já, řekl jsem si, zvedl se ze židle a došmajdal přes celou místnost do kanceláře Karla Felta.
„Ne, já volal toho nového editora,“ smál se a já smutně odcupital pryč.
O půl hodiny později se ozvalo: „Malinkatej Ráďo!“…
V redakci sportu evidentně První obnovené reálné gymnázium zanechá stopu, jedním ze tří externistů je tam krom mě ještě David Jehne z oktávy 2005. S ním se tam vídám během večerních směn o nedělích, kdy je potřeba zpracovat tabulky a výsledky zahraničních soutěží a nižších domácích lig. Občas se potkáme během týdne, kdy se večer hrají zápasy prestižní fotbalové Ligy mistrů.
Naštěstí nebyl David svědkem mé první a díkybohu (prozatím) poslední chyby. Během večerní směny je devadesát procent času klid, důležité jsou jen výsledky zápasů, které končí krátce po desáté hodině. Pak náhle přichází shon, skóre je třeba propočítat do tabulek, stanovit nové pořadí týmů ve skupinách a celé stránky během chvíle odeslat k tisku na jižní Moravu, kam se výtisky dopravují nejobtížněji, a proto se vydání pro tyto odlehlé oblasti musí uzavírat velmi brzo.
Hrál jsem celý večer solitéra a jen koutkem oka sledoval dění na evropských stadionech. Pár minut před koncem utkání již bylo jasné, že některé zápasy skončí vítězstvím toho a toho celku, proto jsem začal přepisovat tabulky. Těsně před koncem utkání tureckého Besiktasu s portugalským Portem vstřelil útočník Quaresma gól na 1:0.
Pardon, 0:1.
A to byla ta chyba. Jediný gól zápasu jsem připočetl druhému celku a pohřbil tak celou tabulku do bažin fikce. Vítězoslavně jsem nechal odeslat celou stránku nebohým znojemským čtenářům a uvelebil se v křesle. Padla, hlesl jsem po vzoru pana profesora Arnota.
O deset minut později už jsem se musel omlouvat redaktorům.
Nešlo o obrovskou chybu, ale právě taková nepozornost může příště přerůst v daleko větší průšvih.
Politika
Po dvou hodinách čekání před poslaneckým klubem Strany zelených se konečně otevřely dveře. Novináři z České televize, Novy, Primy, většiny deníků a dvou rádií se nahrnuli, stejně jako já, před Kateřinu Jacques.
"Pánové, já mám novináře ráda, ale musím se omluvit, ono to ještě dvě tři hodiny bude..."
„A co jste za ty dvě hodiny dojednali?“ zaúpěl jsem.
"Nooo, že budou stravenky dál, víc jsme nestihli, protože nám Topolánek dal tabulku, kde nevíme, co většina položek znamená, a tak to musíme vždy nejprve zjistit,“ odvětila poslankyně a zaběhla zpátky do místnosti.
V polovině srpna jsem se z Vinohrad přesunul do Poslanecké sněmovny, kde sídlí dopisovatelé českých médií. Ti jsou tak v centru dění a nemusí získávat informace jen na tiskových konferencích. Mými průvodkyněmi se staly sympatické redaktorky Jitka Götzová a Naďa Adamičková.
Obě byly ve světě politiků, lobbistů a levných poslaneckých kantýn jako doma. Svižně běhaly od jednoho politika k druhému a já v tu samou dobu klimbal na tiskové konferenci komunistů k reformě zdravotnictví.
Zaujalo mě, když mi Jitka vyprávěla o politicích. Komunisté jsou prý neskutečně pracovití a sdílní, naopak současná vláda je prý k médiím nepříjemnější než kterákoliv v minulosti. O tom jsem se mohl přesvědčit během tiskovky po schůzi vlády, na kterou dorazili pánové Langer, Čunek a Julínek.
Dostat z této trojky něco věcného bylo nad možnosti reportérů magazínu Týden, natož pak moje. Hodně se smáli a vtipkovali. Možná proto, že kauza Čunek tehdy na pár měsíců utichla. Můj notýsek zel tentokrát prázdnotou, na rozdíl od setkání představitelů sociální demokracie s tiskem, kdy jsem byl doslova zahlcen papíry a prezentacemi s mnoha údaji, které trhají pravicovou reformu na kousky.
Zajímalo by mě, kde leží pravda – opravdu nás vláda Mirka Topolánka v letech 2006-2010 zadluží o dalších 400 miliard, zatímco nárůst dluhu za vlády ČSSD v letech 2002-2006 činil „jen“ 271 miliard?
„Koukej,“ řekl kolega v metru a podal mi mobil. Byla tam esemeska od Jiřího Paroubka, kterou citovala většina médií. Oznamoval, že si novou přítelkyni Petru Kováčovou plánuje vzít za manželku.
„To si takhle píšete?“ zeptal jsem se.
„Jo, se všema,“ zazubil se a vzal si mobil zpět.
Práce v politice byla poučná, zajímavá, ale také deziluzivní. Připravila mě o zbytek naivních představ o tom, že potulování se v kuloárech ať již v kůži zákonodárce nebo novináře může být dobrá náplň života. Je to neutuchající boj o místo pod sluncem.
Na ten se zatím necítím.
Přišel konec srpna. Už zase jsem hřál židli ve sportovním oddělení a psal o tom, jak se jedenáct borců hnalo s míčem a dalších jedenáct se jim ho snažilo vzít. A to dělám dodnes.
Pro mnohé je to nuda.
Mě sport baví a třeba mě jednou bude i živit.