článek z PORGazeenu 47
Učitelské děti aneb Kytku si strčte za klobouk
Anna Budínská - sexta
My učitelské děti to nemáme jednoduché. Je jen jedna skupina, která to má horší. Jejími členy jsou dvojnásobní šťastlivci, tedy ty děti, které mají učitelství z matčiny i otcovy strany. Jelikož oba moji rodiče vyučují, slízla jsem tu nezáviděníhodnou skupinu.
Matka učí na gymnáziu němčinu a tělocvik, otec matematiku, finance a různé varianty těchto předmětů na soukromé vysoké. Jako první by se nabízelo, že budou mít na své ratolesti vyšší nároky. No, souhlasím, ale není to zas tak strašné. Třeba tátu zajímá na vysvědčení pouze matika a angličtina. Jelikož si myslí, že jeho krev prostě musí umět matematiku, sestra má krušno. Vždy po nějaké špatné známce jí taťka vyhrožuje vojnou, slibuje jí počítání celý víkend a tvrdý režim. Už z toho máme legraci, protože kolikrát byla vojna slíbena, tolikrát vyšuměla. "Učitel" buď spal, hrál si s další dcerou, nebo dělal nevímco. Mamka zase ve mně našla nadšeného germanofila a stále mě srovnává se svými žáky. Někdy je to vážně peklo. Třeba když mi ničí večer tím, že mě testuje. Za večer napíšu testy z týdne všech jejích ročníků a matinka je spokojena. Další program na večer je opravování testů. Nejdřív mi nakáže, že mám opravovat jen tužkou a ona to pak obtáhne (to zrovna, červenou fixou se na tom vyřádím a basta). Pak mě samozřejmě ještě seřve, když něco opravím špatně nebo jí zkritizuju test. A to se stává často, protože není větší zábava než ji vytáčet.
Stal se ze mě také takový strážný anděl jejích studentů. Musím mamku ohledně známek krotit, protože pětky sází nemilosrdně a s propadnutím problém vážně nemá. Když to má někdy žák se známkou nerozhodně, dá někdy fušku přesvědčit ji, že si tu lepší určitě zaslouží.
Když přijdu domů, je to jedna palba otázek za druhou. Mamka mě šíleně terorizuje dotazy o škole. Ptá se na každý předmět, na známky a na výuku obecně. Většinou to má stejný průběh - nejdříve vstřícně odpovídám a snažím se podat nějaké informace, ale už za půl minuty výslech nezvládám, zařvu nějakou sprosťárnu a zabouchnu za sebou. V pokoji se uklidním. Ovšem pouze když za mnou nepřijde a nezačne vyzvídat dál. To pak nastává další fáze, pouštím si naplno maidny a zeslabuju, až když se ozvou naštvané výkřiky a mamku rozzuřím na jedničku.
My učitelské děti máme taky jednu velkou výhodu. Ta se ukáže na konci školního roku a někdy i v pololetí. Je ale potřeba, aby rodič byl třídní. Když se rozdává vysvědčení, děti nosí drobné dárky. Většina jsou samozřejmě tradičně kytice, ale najdou se i jedinci, kteří nosí tzv. věcné dárky - bonboniéry a čaje. Tihle studenti si umí udělat oko. Co my doma s kytkou. Většinou hned první dny prázdnin odjíždíme na dovolenou. S bonboniérami si ale poradíme výborně. Bohužel kytice, mnohdy složitě svázané, se nedají jen tak sežrat. Proto jsme třeba minulý rok měly se sestrou úkol roznést je v sousedství. Cítily jsme se trochu trapně, když jsme zvonily po okolních domech a dávaly překvapeným lidem pugéty. To ještě šlo, ale pak se organizace ujal taťka, začal pobíhat po ulici a vyhlížet oběti. Hned vzápětí jednu našel. Docela milý pán venčil psa a taťka okamžitě na celou ulici zaburácel: "Chyťte ho!", vrazil nám kytici do ruky a už nás hnal. Milý pán se na nás sice chvíli divně díval, pak ale váhavě přijal. Možná to bylo tím, že ve stínu vše kontroloval táta. Jakmile pán přijal, otec vyskočil z křoví a jal se pánovi potřásat pravicí.
Inu, vidíte, že učitelé někdy vážně nejsou úplně normální a my to mnohdy odneseme. Proto zapomeňte na nošení kytiček, svíčiček a olejíčků. Když už nic, aspoň nám oslaďte život a třídním noste bonboniéry, čokoládu a jiné laskominy. Mnohdy to neděláte pro ně, myslete na nás - učitelské děti.